20. KOMPROMIS

Všechno bylo připravené.

Byla jsem sbalená na svou dvoudenní návštěvu u „Alice“ a taška na mě čekala na místě spolujezdce v náklaďáčku. Lístky na koncert jsem dala Angele, Benovi a Mikovi. Mike chtěl vzít Jessiku, což bylo přesně to, v co jsem doufala. Billy si vypůjčil člun od Starého Quila Ateary a pozval Charlieho na rybaření na volném moři, než začne odpolední zápas. Collin a Brady, dva nejmladší vlkodlaci, zůstali doma, aby chránili La Push – ačkoliv to byly ještě děti, protože jim oběma bylo teprve třináct. Přesto tam Charlie bude ve větším bezpečí než všichni ti, co zůstali ve Forks.

Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Snažila jsem se s tím smířit a alespoň na dnešní večer vypustit z hlavy věci, které jsem nemohla ovlivnit. Ať tak nebo tak, za osmačtyřicet hodin bude po všem. Ta myšlenka byla skoro uklidňující.

Edward mě prosil, abych se uvolnila, a já jsem slíbila, že se vynasnažím.

„Mohli bychom se aspoň dnes v noci pokusit zapomenout na všechno a myslet jen na nás dva?“ prosil a upíral na mě oči celou svou silou. „Poslední dobou na sebe máme málo času. Potřebuju být s tebou. Jen s tebou.“

S takovým požadavkem nebylo těžké souhlasit, ačkoliv jsem věděla, že zapomenout na strach se mnohem snadněji slíbí, než udělá. Ale když jsem věděla, že budeme tuhle noc sami, napadaly mě jiné věci, a ty mi pomohly.

Určité okolnosti se totiž změnily.

Například – byla jsem připravená.

Byla jsem připravená vstoupit do jeho rodiny a do jeho světa. Strach, vina a úzkost, které jsem teď prožívala, mi tohle umožnily poznat. Měla jsem příležitost o tom soustředěně přemýšlet – když jsem pozorovala měsíc za mraky a odpočívala opřená o vlkodlaka – a pochopila jsem, že už nebudu panikařit. Až na nás příště něco přijde, budu připravená. Budu přínosem, ne přívažkem. Už si nikdy nebude muset vybírat mezi mnou a svou rodinou. Budeme partneři jako Alice a Jasper. Příště odvedu svou část.

Počkám, až bude odstraněn meč, který mi visí nad hlavou, aby byl Edward spokojený. Ale nebylo to nutné. Byla jsem připravená.

Jenom jediný kousek scházel.

Jediný kousek, protože některé věci se nezměnily, a to včetně toho, jak zoufale jsem ho milovala. Měla jsem spoustu času promyslet si do všech podrobností podstatu Jasperovy a Emmettovy sázky – označit si věci, které jsem byla ochotná ztratit se svým lidstvím, a věci, kterých jsem se nehodlala vzdát. Věděla jsem, na kterém lidském zážitku budu trvat, než přestanu být člověkem.

Takže jsme dnes večer měli před sebou pár věcí, které jsme museli dotáhnout do konce. Po tom všem, co jsem za poslední dva roky viděla, jsem už nevěřila slovu nemožný. Bude třeba nasadit silnější kalibr, aby mě to odradilo.

Dobře, no, upřímně řečeno, tušila jsem, že to bude mnohem složitější. Ale byla jsem odhodlaná to zkusit.

Ačkoliv jsem byla rozhodnutá, nepřekvapovalo mě, že jsem pořád cítila pořádnou trému, když jsem jela tu dlouhou cestu k nim domů – nevěděla jsem, jak provést to, oč jsem se chtěla pokusit, a to mi zaručovalo slušnou dávku nervozity. Edward seděl vedle mě a potlačoval úsměv nad tou pomalou jízdou. Byla jsem překvapená, že nechtěl řídit, ale pro dnešní večer se zřejmě spokojil s mou rychlostí.

Bylo po setmění, když jsme dojeli k nim domů. Navzdory tomu byla louka plná světla, které na ni dopadalo z každého okna.

Jakmile jsem vypnula motor, už stál u mých dveří a otvíral mi je. Jednou paží mě vyndal z kabiny, druhou vytáhl z korby náklaďáčku tašku a přehodil si ji přes rameno. Kopnutím za mnou zavřel dveře od auta a začal mě líbat.

Nepřestal, ani když mě zvedl do náruče a nesl do domu.

Byly už vstupní dveře otevřené? To jsem nevěděla. Byli jsme uvnitř a já jsem byla jako omámená. Musela jsem si připomínat, abych dýchala.

Líbání mě neděsilo. Nebylo to jako dřív, když jsem cítila, jak jeho sebeovládáním prosakují strach a panika. Jeho rty teď nebyly úzkostné, ale nadšené – zdál se stejně vzrušený jako já, že máme celou noc jenom pro sebe. Několik dalších minut se mnou stál ve dveřích a jenom mě líbal; připadalo mi, že není tak rezervovaný jako obvykle, jeho chladné rty se žíznivě vpíjely do těch mých.

Začala jsem pociťovat nepatrný optimismus. Možná, že získat, co chci, nebude tak těžké, jak jsem čekala.

Ne, samozřejmě že to bude zrovna tak těžké.

S tichým smíchem se odtáhl a podržel si mě na délku paží.

„Vítej doma,“ řekl a jeho oči byly rozzářené a plné citu.

„To zní hezky,“ odpověděla jsem zadýchaně.

Postavil mě zlehka na nohy. Ovinula jsem se oběma pažemi kolem něj, nechtěla jsem mezi nás pustit žádný prostor.

„Něco pro tebe mám,“ řekl vesele.

„Aha?“

„Tvůj dárek z druhé ruky, pamatuješ? Říkala jsi, že to je přípustné.“

„Aha, to je pravda. To jsem asi říkala.“

Zasmál se mé zdráhavosti.

„Je to nahoře u mě v pokoji. Mám pro to dojít?“

V jeho ložnici? „Jasně,“ souhlasila jsem a připadala si všelijak. Propletla jsem svoje prsty s jeho. „Tak pojď.“

Zřejmě se nemohl dočkat, až mi dá svůj dar-nedar, protože lidská rychlost pro něj nebyla dostatečná. Zase mě zvedl a skoro vyletěl po schodech do svého pokoje. Postavil mě u dveří a spěchal do skříně.

Byl zpátky, než jsem udělala krok, ale já jsem si ho nevšímala a šla jsem rovnou k té velké zlaté posteli, posadila se na okraj a pak jsem se posunula doprostřed. Tam jsem se stočila do klubíčka a pažemi si objala kolena.

„Dobře,“ zabručela jsem. Teď, když jsem byla, kde jsem chtěla být, mohla jsem si dovolit trochu zdráhavosti. „Tak mi to dej.“

Edward se zasmál.

Sedl si na postel vedle mne a moje srdce se splašeně rozbušilo. Doufala jsem, že to bude považovat za náležitou reakci na svůj dárek.

„Z druhé ruky,“ připomněl mi vážně. Zvedl mi levé zápěstí a krátce se dotkl stříbrného náramku. Pak mi paži položil zpět.

Opatrně jsem se na ni podívala. Na řetízku teď naproti vlkovi visel jiskřivý křišťál ve tvaru srdce. Byl vybroušený do milionu plošek, takže i v tlumeném světle lampy jiskřil. Dlouze jsem se nadechla.

„Patřil mé matce,“ pokrčil omluvně rameny. „Pár takových cetek jsem zdědil. Nějaké jsem dal Esme a Alici. Takže to rozhodně není kdovíjak velký dárek.“

Usmála jsem se smutně jeho ujištění.

„Ale říkal jsem si, že jako moje připomínka se to hodí,“ pokračoval. „Je tvrdé a studené.“ Zasmál se. „A na sluníčku dělá duhu.“

„Zapomněl jsi na tu nejdůležitější podobnost,“ zašeptala jsem. „Je krásné.“

„Moje srdce je stejně tak tiché,“ uvažoval. „A taky ti patří.“

Točila jsem zápěstím, aby se srdíčko třpytilo. „Díky. Za obě.“

„Ne, já děkuju tobě. Je to úleva, že jsi ten dárek přijala tak ochotně. Aspoň v tom získáš praxi.“ Ukázal v úsměvu své oslnivé zuby.

Opřela jsem se o něj, zabořila mu hlavu pod paži a stulila se mu u boku. Asi se to podobalo přitulení k Michelangelovu Davidovi, až na to, že tenhle dokonalý mramorový krasavec kolem mě ovinul paže a přitáhl si mě blíž.

Zdálo se mi to jako dobrý začátek.

„Můžeme si o něčem promluvit? Ocenila bych, kdybys mohl začít tím, že odložíš předsudky a budeš přístupný.“

Na chviličku zaváhal. „Budu se snažit,“ souhlasil opatrně.

„Neporušuju tady žádná pravidla,“ ujišťovala jsem ho. „Tohle se opravdu týká jenom mě a tebe.“ Odkašlala jsem si. „Takže… nadchlo mě, jak jsme se posledně dokázali skvěle domluvit na kompromisu. Myslela jsem, že bych stejný princip ráda použila na jinou situaci.“ Přemítala jsem, proč mluvím tak formálně. To musely být ty nervy.

„O čem bys ráda vyjednávala?“ zeptal se s úsměvem.

Přemýšlela jsem, snažila se najít správná slova, kterými začít.

„Poslouchej, jak tvoje srdce letí,“ zašeptal. „Třepotá se jako křídla kolibříka. Jak ti je?“

„Je mi skvěle.“

„Tak prosím pokračuj,“ pobídl mě.

„No, tak zaprvé bych s tebou asi chtěla mluvit o té směšné podmínce s manželstvím.“

„Ta připadá směšná jenom tobě. Co je s ní?“

„Říkala jsem si… můžeme o tomhle ještě vyjednávat?“

Edward se zamračil, teď byl vážný. „Už jsem udělal daleko největší ústupek – proti svému nejlepšímu přesvědčení jsem souhlasil, že tě zbavím života. Podle mě jsem tím získal právo na nějaký kompromis taky z tvé strany.“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a soustředila se na to, abych na sobě nedala znát žádné rozrušení. „Tohle už jsme domluvili. O mém… obnovení teď debatovat nechci. Já chci vyjasnit další podrobnosti.“

Podezíravě se na mě podíval. „Které podrobnosti máš přesně na mysli?“

Zaváhala jsem. „Napřed si vyjasněme tvoje nezbytné podmínky.“

„Ty víš, co chci.“

„Manželství.“ Vyslovila jsem to, jako by to bylo sprosté slovo.

„Ano.“ Zeširoka se usmál. „To zaprvé.“

Údivem jsem neudržela pečlivě nevzrušený výraz. „Je jich víc?“

„No,“ pokračoval vypočítavě. „Jestli budeš moje žena, pak co je moje, bude tvoje… jako třeba peníze na školné. Takže s tím Dartmouthem nebude žádný problém.“

„Ještě něco? Nějakou další absurditu?“

„Nenamítal bych nic proti troše času.“

„Ne. Čas ne. Tím by se naše smlouva porušila.“

Toužebně si vzdychl. „Jenom rok. Nebo dva?“

Zavrtěla jsem hlavou a paličatě jsem semkla rty. „Přejdi k další podmínce.“

„To je všechno. Jestli se ovšem nechceš bavit o autech…“

Zeširoka se usmál, když jsem se ušklíbla, pak mě vzal za ruku a začal si pohrávat s mými prsty.

„Nevěděl jsem, že chceš ještě něco, myslel jsem, že stát se příšerou je jediné, po čem toužíš. Hořím zvědavostí.“ Jeho hlas byl tichý a něžný. Ten lehký podtón by bylo těžké odhalit, kdybych ho sama tak dobře neznala.

Odmlčela jsem se a dívala se na jeho ruku. Stále jsem nevěděla, jak začít. Cítila jsem na sobě jeho pohled a bála jsem se vzhlédnout. Krev mě začala pálit v obličeji.

Jeho studené prsty mi přejely po tváři. „Ty se červenáš?“ zeptal se překvapeně. Držela jsem oči sklopené. „Prosím tě, Bello, já už to čekání nevydržím.“

Kousala jsem se do rtu.

„Bello.“ Jeho tón mé teď káral, připomínal mi, že je pro něj těžké, když si nechávám myšlenky pro sebe.

„No, trochu mě trápí, jaké to bude… potom,“ přiznala jsem a konečně jsem se na něj podívala.

Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo, ale jeho hlas byl něžný a sametový. „Co konkrétně?“

„Vy se všichni tváříte, že až k tomu dojde, tak se budu zajímat jedině o to, jak zmasakrovat všechny ve městě,“ přiznala jsem. Zašklebil se, když slyšel, jaká slova jsem použila. „A bojím se, že budu mít tolik starostí s tím zmatkem v sobě, že už to nebudu já… a že nebudu… že tě nebudu chtít stejným způsobem, jako tě chci teď.“

„Bello, tohle období nepotrvá věčně,“ uklidňoval mě.

Pointa mu unikala.

„Edwarde,“ řekla jsem nervózně a zírala si na pihu na zápěstí. „Jednu věc bych chtěla udělat ještě předtím, než navždy přestanu být člověkem.“

Čekal, že budu pokračovat. Nepokračovala jsem. Obličej jsem měla celý rozpálený.

„Přej si cokoliv,“ povzbuzoval mě úzkostně. Vůbec to nepochopil.

„Slibuješ?“ zamumlala jsem, i když jsem věděla, že můj pokus nachytat ho na vlastní slova nevyjde, ale nedokázala jsem tomu odolat.

„Ano,“ řekl. Vzhlédla jsem a viděla, že jeho oči jsou upřímné a zmatené. „Řekni mi, co chceš, a můžeš to mít.“

Bylo mi neuvěřitelně hloupě a trapně. Byla jsem příliš nevinná – v čemž samozřejmě spočívala pointa našeho hovoru. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak ho svádět. Budu si muset vystačit s rozpaky a červenáním.

„Tebe,“ zašeptala jsem skoro nesrozumitelně.

„Já jsem tvůj.“ Usmíval se – stále mu to nedošlo – a snažil se zachytit můj pohled, jenže já jsem se zase podívala stranou.

Zhluboka jsem se nadechla a posunula se dopředu, takže jsem na posteli klečela. Pak jsem ho objala kolem krku a políbila ho.

Byl udivený, ale polibek mi ochotně oplatil. Dotýkal se něžně mých rtů a mně bylo jasné, že horečně přemýšlí – snažil se přijít na to, co mám za lubem. Usoudila jsem, že potřebuje nápovědu.

Ruce se mi maličko třásly, když jsem sundala paže z jeho krku. Prsty jsem mu zlehka přejela po krku k límečku košile. Snažila jsem se rychle mu rozepnout knoflíčky, než mě zastaví, ale roztřesenýma rukama to moc nešlo.

Rty mu ztuhly a div jsem neslyšela hlasité cvaknutí v jeho hlavě, jak si konečně dal dohromady moje slova a moje činy.

Okamžitě mě od sebe odtáhl a nesouhlasně se zamračil.

„Buď rozumná, Bello.“

„Tys mi to slíbil – říkal jsi, že můžu mít cokoliv,“ připomněla jsem mu bez špetky naděje.

„O tomhle diskutovat nebudeme.“ Rozzlobeně se na mě díval, zatímco si zapínal dva knoflíčky, které se mi podařilo rozepnout.

Zaťala jsem zuby.

„Já říkám, že budeme,“ nedala jsem se. Vzala jsem za límec své blůzky a s trhnutím si rozepnula horní knoflík.

Popadl mě za zápěstí a přitiskl mi ruce k bokům.

„Já říkám, že nebudeme,“ oponoval mi hluše.

Rozzlobeně jsme se na sebe dívali.

„Sám jsi to chtěl vědět,“ připomněla jsem mu.

„Myslel jsem, že to bude něco alespoň trochu realistického.“

„Takže ty po mně můžeš chtít kdejakou hloupost, o kterou stojíš – jako abych si tě vzala – a já nesmím ani diskutovat o tom, co bych chtěla –“

Jak jsem se tak zlobila, stáhl mi zápěstí k sobě, popadl je jen jednou rukou a druhou ruku mi položil přes pusu.

„Ne,“ zatvrdil se.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Ano, jak hněv začal vychládat, pocítila jsem něco jiného.

Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, proč se zase dívám dolů a červenám se, proč se mi svírá žaludek a do očí se mi derou slzy, proč bych se nejradši sebrala a utekla z pokoje.

Odmítl mě.

Věděla jsem, že je moje reakce zbytečná. Velmi jasně dával při každé příležitosti najevo, že jediným důvodem jeho zdrženlivosti je strach o mou bezpečnost. Ale já jsem se mu ještě nikdy nevydala tak všanc. Mračila jsem se na zlatou prošívanou pokrývku, která měla stejnou barvu jako jeho oči, a snažila se potlačit hlas, který mi v duchu říkal, že mě Edward nechce a že po mně netouží.

Vzdychl. Ruka, kterou mi držel pusu, se mi svezla pod bradu a on mi ji zvedl, abych se na něj musela podívat.

„Co teď?“

„Nic,“ zamumlala jsem.

Dlouho se mi díval do obličeje, zatímco já jsem se neúspěšně pokoušela vymanit se z jeho pohledu. Na čele mu naskočily vrásky a v očích se mu objevilo zděšení.

„Ublížil jsem ti?“ zeptal se šokovaně.

„Ne,“ zalhala jsem.

Než jsem stihla postřehnout, jak k tomu došlo, choval mě v náručí, tiskl si můj obličej k rameni a palcem mi chlácholivě přejížděl po tváři.

„Ty víš, proč tě musím odmítat,“ zašeptal. „Víš, že tě taky chci.“

„Vážně?“ zašeptala jsem hlasem plným pochybností.

„Samozřejmě, ty můj krásný přecitlivělý blázínku.“ Zasmál se a hlas mu posmutněl. „Copak tě nechce každý? Mám pocit, jako by za mnou stála fronta, všichni se v ní předhánějí a čekají, až provedu nějakou botu… Jsi příliš žádoucí.“

„Nevím, kdo je tady blázínek.“ Pochybovala jsem, že by se našel někdo, pro koho by slova jako nemotorná, nesvá a neschopná byla synonymem slova žádoucí.

„Mám rozeslat petici, abych tě přesvědčil? Chceš slyšet jména těch, kteří by byli první na seznamu? Pár jich znáš, ale některá by tě mohla překvapit.“

Zavrtěla jsem hlavou zabořenou do jeho ramene a udělala obličej. „Jenom se snažíš přivést mě na jiné myšlenky. Vraťme se k tématu.“

Vzdychl.

„Řekni mi, jestli jsem něco pochopila špatně.“ Snažila jsem se znít nevzrušeně. „Ty chceš svatbu“ – nedokázala jsem to slovo pronést bez úšklebku –, „zaplatit mi školné, mít víc času, a kdybych měla rychlejší auto, tak by ses taky nezlobil.“ Zvedla jsem obočí. „Řekla jsem všechno? Je to pořádný seznam.“

„Jenom to první je požadavek.“ Vypadalo to, že má co dělat, aby se nesmál. „To další jsou prostě prosby.“

„A můj jediný, samotný malý požadavek je –“

„Požadavek?“ přerušil mě, najednou zase vážný.

„Ano, požadavek.“

Jeho oči se přimhouřily.

„Vdát se je pro mě oběť. Nebudu souhlasit, dokud nedostanu něco na oplátku.“

Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha. „Ne,“ zněla sametová odpověď. „Teď to není možné. Později, až nebudeš tak křehká. Buď trpělivá, Bello.“

Snažila jsem se mluvit pevným a rozumným hlasem. „Ale to je ten problém. Už to nebude takové, jaké by to bylo teď. Já už nebudu taková, jaká jsem teď! Ani nevím, kdo pak vlastně budu.“

„Pořád budeš Bella,“ ujišťoval mě.

Zamračila jsem se. „Jestli to dojde tak daleko, že budu chtít zabít Charlieho – že bych vypila Jacobovu nebo Angelinu krev, kdybych měla možnost –, jak to může být pravda?“

„To přejde. A že bys chtěla pít krev toho psa, o tom vážně pochybuju.“ Předstíral, že se při té představě otřásl. „I jako novorozená budeš mít lepší vkus.“

Nevšímala jsem si jeho pokusu odvést mě od tématu. „Ale v prvé řadě mě vždycky bude zajímat jen jedno, není to tak?“ nedala jsem se. „Krev, krev a zase krev!“

„Skutečnost, že jsi stále naživu, je důkazem toho, že to není pravda,“ poukázal.

„O osmdesát let později,“ připomněla jsem mu. „Já jsem to ovšem myslela po té fyzické stránce. Vím, že po té duševní být sama sebou dokážu… po nějaké době. Ale čistě z tělesného hlediska – vždycky budu v prvé řadě žíznivá.“

Neodpověděl.

„Takže budu jiná,“ uzavřela jsem. „Protože teď po tělesné stránce nechci nic víc než tebe. Chci tě víc než jídlo, vodu nebo kyslík. Po duševní stránce mám svoje priority seřazené podle trošku rozumnějšího pořádku. Ale po té tělesné…“

Otočila jsem hlavu, abych ho políbila do dlaně.

Zhluboka se nadechl. Překvapilo mě, že to znělo trochu rozkolísaně.

„Bello, mohl bych tě zabít,“ zašeptal.

„Tomu nevěřím.“

Přimhouřil oči. Sundal mi ruku z obličeje a rychle za sebe sáhl pro něco, co jsem neviděla. Ozvalo se tlumené křupnutí a postel pod námi se zachvěla.

Držel v ruce něco tmavého; zvedl to, abych si to mohla zvědavě prohlédnout. Byla to kovová květina, jedna z růží, které zdobily tepané železné sloupky a baldachýn postele. Na chviličku zavřel dlaň, jemně sevřel prsty a pak dlaň zase otevřel.

Beze slova mi ukázal rozdrcený, pokřivený kousek černého kovu. Byl to věrný otisk jeho dlaně, jako když malé dítě stiskne v pěstičce kousek modelíny. Uběhlo půl vteřiny a tvar se v jeho dlani rozpadl na černý písek.

Rozzlobeně jsem se na něj dívala. „Tak jsem to nemyslela. Já už vím, jak jsi silný. Kvůli tomu nemusíš ničit nábytek.“

„Jak jsi to tedy myslela?“ zeptal se temným hlasem a hodil hrst železného písku do rohu místnosti; zabubnoval o zeď jako déšť.

Upřeně se mi díval do tváře, když jsem se mu to snažila vysvětlit.

„Vím dobře, že bys mi mohl tělesně ublížit, kdybys chtěl… Spíš jsem to myslela tak, že mi nechceš ublížit… tvoje odhodlání je tak silné, že nevěřím, že bys to vůbec dokázal.“

Začal vrtět hlavou, ještě než jsem domluvila.

„Ale tak to asi nefunguje, Bello.“

„Asi,“ ušklíbla jsem se. „Nemáš větší ponětí, o čem mluvíš, než já.“

„Přesně tak. Jak tě mohlo napadnout, že bych tě vystavil takovému riziku?“

Dlouho jsem se mu dívala do očí. Nebyl v nich ani náznak kompromisu, ani stopa nerozhodnosti.

„Prosím,“ zašeptala jsem nakonec beznadějně. „Nic jiného nechci. Prosím.“ Zavřela jsem poraženě oči a čekala na rychlé a konečné ne.

Ale on hned neodpověděl. Nevěřícně jsem zamrkala, když jsem slyšela, že zase dýchá přerývaně.

Otevřela jsem oči a jeho obličej byl zmítaný pochybnostmi.

„Prosím!“ zašeptala jsem znovu a srdce se mi rozbušilo rychleji. Slova se mi řinula z úst, jak jsem spěchala, abych honem využila té náhlé nejistoty v jeho očích. „Nemusíš mi dávat žádné záruky. Když to nebude fungovat, no tak toho prostě necháme. Jenom to zkusme… jenom zkusme. A já ti pak dám, co budeš chtít,“ slíbila jsem mu unáhleně. „Vezmu si tě. Nechám tě zaplatit za Dartmouth a nebudu ti vyčítat, že jsi mě tam dostal úplatkem. Můžeš mi dokonce koupit rychlé auto, když ti to udělá radost! Jenom…prosím.“

Jeho ledové paže mě ovinuly pevněji a na uchu jsem ucítila jeho rty; jeho studený dech mě rozechvěl. „Tohle je nesnesitelné. Chtěl jsem ti dát tolik věcí – a ty se rozhodneš požadovat tohle. Máš vůbec ponětí, jak mě bolí, že tě musím odmítnout, i když mě takhle prosíš?“

„Tak neodmítej,“ navrhla jsem udýchaně.

Neodpověděl.

„Prosím,“ zkusila jsem to znovu.

„Bello…“ Zavrtěl pomalu hlavou, ale nepřipadalo mi to jako odmítnutí, protože mě přitom líbal na krku. Spíš to vypadalo, jako když se vzdává. Moje srdce, které už tak sprintovalo, se freneticky rozkmitalo.

Znovu jsem kula železo, dokud bylo žhavé. Když se ve své nerozhodnosti pomalým pohybem přiblížil k mému obličeji, rychle jsem se v jeho náruči otočila a políbila jsem ho na rty. Vzal mi obličej do dlaní a já jsem si myslela, že mě od sebe zase odtáhne.

Mýlila jsem se.

Jeho ústa nebyla něžná; jeho rty s každým pohybem prozrazovaly zoufalství, protože se v něm svářila touha se zodpovědností. Ovinula jsem mu paže kolem krku a jak jsem byla rozpálená, jeho tělo mi připadalo studenější než jindy. Zachvěla jsem se, ale nebylo to z chladu.

Nepřestával mě líbat. Byla jsem to já, kdo se musel vymanit, abych popadla dech. Ani pak jeho rty mou kůži neopouštěly, jenom se přesunuly na krk. Nadšení z vítězství bylo zvláštně opojné; připadala jsem si mocná. Statečná. Ruce už se mi netřásly; snadno jsem si poradila s knoflíčky jeho košile a prsty mu přejížděla po dokonalé ledové hrudi. Byl příliš krásný. Jaké bylo to slovo, které právě použil? Nesnesitelné – to bylo ono. Jeho krása se nedala unést…

Přitáhla jsem si zpátky jeho rty a on se zdál stejně dychtivý jako já. Jednou rukou stále držel můj obličej v dlani, druhou mi pevně ovinul kolem pasu a přitahoval si mě blíž. Trochu mi to ztěžovalo možnost rozepnout si halenku, ale ne úplně.

Kolem zápěstí se mi sevřela studená železná pouta a zvedla mi ruce nad hlavou, která najednou ležela na polštáři.

Přitiskl mi zase rty k uchu. „Bello,“ zašeptal vřelým sametovým hlasem. „Mohla by ses prosím přestat svlékat?“

„Chceš to udělat sám?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ne dnes v noci,“ odpověděl tiše. Líbal mě teď pomaleji, všechna nedočkavost byla pryč.

„Edwarde, nech –“ začala jsem se hádat.

„Neříkám ne,“ uklidňoval mě. „Jenom říkám ne dnes v noci.“

Zamyslela jsem se nad tím a dýchání se mi mezitím zpomalovalo.

„Řekni mi jeden rozumný důvod, proč se dnešní noc hodí méně než kterákoli jiná.“ Stále jsem byla zadýchaná; zklamání v mém hlase tudíž nebylo tak jasně slyšet.

„Nejsem dnešní.“ Zachichotal se mi do ucha. „Kdo z nás dvou se víc zdráhá dát tomu druhému, co chce? Právě jsi mi slíbila, že si mě vezmeš, než projdeš změnou, ale když dneska podlehnu, kdo mi zaručí, že ráno neutečeš za Carlislem? Z nás dvou jsem já určitě ten neochotnější. Takže… napřed ty.“

Vydechla jsem s hlasitým zafuněním. „Musím si tě napřed vzít?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„To je dohoda – ber nebo neber. Kompromis, vzpomínáš?“

Objal mě a začal mě líbat tak, že by to mělo být nelegální. To nebylo přesvědčování – to byl nátlak, vynucování. Snažila jsem se zachovat si jasnou hlavu… a velmi rychle jsem to vzdala.

„Vážně si myslím, že to vůbec není dobrý nápad,“ lapala jsem po dechu, když mě nechal nadechnout.

„Nepřekvapuje mě, že se k tomu takhle stavíš.“ Usmál se. „Vidíš to příliš jednostranně.“

„Jak je tohle možné?“ zabručela jsem. „Myslela jsem, že si dnes večer konečně prosadím svou, a místo toho, zničehonic –“

„Jsi zasnoubená,“ dokončil.

„Brrr! Prosím tě, neříkej to nahlas.“

„Odvoláš svoje slovo?“ zeptal se. Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje. Tvářil se pobaveně. Měl ze mě legraci.

Rozzlobeně jsem se na něj dívala a snažila se nevnímat, jak moje srdce reaguje na jeho úsměv.

„Odvoláš?“ naléhal.

„Ech!“ zasténala jsem. „Ne. Neodvolám. Už jsi spokojený?“

Jeho úsměv byl oslepující. „Nadmíru.“

Zase jsem zasténala.

„Ty vůbec nejsi šťastná?“

Znovu mě políbil, než jsem mohla odpovědět. Další přesvědčující polibek.

„Trošičku,“ připustila jsem, když jsem mohla mluvit. „Ale ne z toho vdávání.“

Znovu mě políbil. „Nemáš pocit, že je to obráceně?“ zasmál se mi do ucha. „Tradičně to bývá tak, že ty bys mě měla uhánět a já bych měl uhýbat, nemyslíš?“

„Na našem vztahu je máloco tradiční.“

„To je pravda.“

Znovu mě políbil a nepřestával, dokud mi srdce nebušilo a kůže se nečervenala.

„Podívej, Edwarde,“ zašeptala jsem vemlouvavě, když mě líbal do dlaně. „Řekla jsem, že si tě vezmu, a taky to udělám. Slibuju. Přísahám. Jestli chceš, podepíšu smlouvu vlastní krví.“

„To není legrační,“ zamručel přes rty přitisknuté na vnitřní stranu mého zápěstí.

„Jenom chci, abys věděl, že tě nehodlám nijak podvést. Na to mě znáš moc dobře. Takže vážně není důvod čekat. Jsme úplně sami – jak často se to stává? – a ty jsi opatřil tuhle širokánskou pohodlnou postel…“

„Ne dnes večer,“ zopakoval znovu.

„Ty mi nevěříš?“

„Samozřejmě, že ti věřím.“

Tou rukou, kterou mi stále líbal, jsem si přitáhla jeho obličej, abych mu viděla do očí.

„Tak v čem je problém? Přece víš, že nakonec vyhraješ.“ Zamračila jsem se a zamručela: „Ty vyhraješ vždycky.“

„Jenom se chci pojistit,“ řekl klidně.

„Za tím ještě něco je,“ hádala jsem a oči se mi přimhouřily. Měla jsem pocit, že se za jeho nenuceným chováním skrývá náznak nějakého mně neznámého motivu. „Ty snad máš v plánu svoje slovo odvolat?“

„Ne,“ ujišťoval mě vážně. „Přísahám ti, že se o to pokusíme. Až si mě vezmeš.“

Zavrtěla jsem hlavou a mrzutě jsem se zasmála. „Kvůli tobě si připadám jak bídák z telenovely, co si nakrucuje knír a snaží se připravit o čest nějakou ubohou dívku.“

Přelétl mě obezřetným pohledem a pak rychle sklonil hlavu a políbil mě na klíční kost.

„To je ono, viď?“ Ten krátký smích, který mi unikl, byl spíš šokovaný než pobavený. „Snažíš se uchránit svoji čistotu!“ Zakryla jsem si pusu rukou, abych zdusila zachichotání, které následovalo. Ta slova byla tak… staromódní.

„Ne, blázínku,“ zamumlal mi do ramene. „Snažím se chránit tvou. A ty mi to neuvěřitelně ztěžuješ.“

„To je směšné!“

„Dovol mi, abych se tě na něco zeptal,“ přerušil mě rychle. „Už jsme tuhle diskusi vedli, ale udělej mi to kvůli. Kolik lidí v téhle místnosti má duši? Lístek do nebe, nebo co po životě vlastně následuje?“

„Dva,“ vypálila jsem okamžitě.

„Dobře. Možná máš pravdu. No, svět je plný neshod na tohle téma, ale velká většina lidí si myslí, že je k tomu potřeba dodržovat jistá pravidla.“

„Upíří pravidla ti nestačí? Chceš se starat ještě o ta lidská?“

„To nemůže uškodit.“ Pokrčil rameny. „Co kdyby.“

Rozhněvaně jsem si ho měřila přimhouřenýma očima.

„A i kdybys měla pravdu s tou mou duší, co když je pro mě příliš pozdě?“

„Ne, není,“ hádala jsem se rozzlobeně.

„Nezabiješ je ve většině náboženství obecně přijímané přikázání. A já jsem zabil hodně lidí, Bello.“

„Jenom těch zlých.“

Pokrčil rameny. „Možná se to počítá, a možná taky ne. Ale tys nezabila nikoho…“

„O kom ty bys věděl,“ zašeptala jsem.

Usmál se, ale jinak si toho vyrušení nevšímal. „A já udělám všechno pro to, abych tě ochránil před pokušením.“

„Dobře. Ale my jsme se nehádali o spáchání vraždy,“ připomněla jsem mu.

„Tady platí stejný princip – jediný rozdíl je, že tohle je oblast, v které jsem stejně neposkvrněný jako ty. Nemohl bych zachovat alespoň jedno přikázání?“

„Jedno?“

„Víš, že jsem kradl, lhal, dychtil… moje čistota je to jediné, co mi zbylo.“ Pokřiveně se usmál.

„Já lžu pořád.“

„Ano, ale ty jsi tak špatná lhářka, že se to ani nepočítá. Nikdo ti nevěří.“

„Upřímně doufám, že se mýlíš – protože jinak Charlie co nevidět rozrazí tyhle dveře s nabitou puškou v ruce.“

„Charliemu vyhovuje předstírat, že ti tvoje pohádky baští. Radši si bude lhát do kapsy, než by se podíval moc zblízka.“ Zakřenil se na mě.

„Ale po čem jsi kdy dychtil?“ zeptala jsem se pochybovačně. „Máš všechno.“

„Dychtil jsem po tobě.“ Jeho úsměv potemněl. „Neměl jsem žádné právo tě chtít – ale sáhl jsem po tobě a utrhl si tě. A podívej, kam jsi to se mnou dopracovala! Snažíš se svést upíra.“ Zavrtěl hlavou v předstíraném zděšení.

„Po tom, co ti patří, dychtit můžeš,“ informovala jsem ho. „Navíc jsem si myslela, že se staráš o moji čistotu.“

„Taky že ano. Jestli je pro mě příliš pozdě… No, ať jsem zatracen – to nemyslím jako žert – jestli těm v nebi dovolím, aby tě tam nevzali.“

„Nemůžeš mě nutit jít někam, kde nebudeš,“ přísahala jsem. „To je moje definice pekla. Mimochodem, na tohle všechno mám snadné řešení: nikdy neumřeme, ano?“

„To zní docela jednoduše. Proč mě to nenapadlo?“

Usmíval se na mě, dokud jsem to s rozzlobeným povzdechem nevzdala. „Takže je to tak. Nebudeš se mnou spát, dokud nebudeme manželé.“

„Prakticky vzato s tebou nikdy nemůžu spát.“

Zakoulela jsem očima. „Nebuď jak malý, Edwarde.“

„Ale až na tuhle drobnost jsi to pochopila správně.“

„Myslím, že máš ještě vedlejší motiv.“

Nevinně vykulil oči. „Ještě jeden?“

„Víš, že se tím všechno urychlí,“ obvinila jsem ho.

Snažil se neusmát. „Je jenom jedna věc, kterou chci urychlit, ostatní můžou počkat navždy… ale je pravda, že v této chvíli jsou tvoje netrpělivé lidské hormony mým nejmocnějším spojencem.“

„Nechápu, jak jsem s tím mohla souhlasit. Když pomyslím na Charlieho… a Renée! Dovedeš si představit, co si bude myslet Angela? Nebo Jessica? Brrr. Už teď slyším ty drby.“

Zvedl na mě obočí a já jsem věděla proč. Co na tom záleželo, co o mně říkají, když brzy odjedu a nikdy se nevrátím? Vážně jsem tak přecitlivělá, že nedokážu snést pár týdnů postranních pohledů a významných otázek?

Možná by mě to tak netrápilo, kdybych nevěděla, že bych k tomu pravděpodobně přistupovala stejně blahosklonně jako ti ostatní, kdyby se letos v létě vdával někdo jiný.

Ach jo. Vdaná už letos v létě! Otřásla jsem se.

Ovšem možná by mě to tolik netrápilo, kdybych nevyrůstala v přesvědčení, že se mám manželství vyhýbat jako čert kříži.

Edward přerušil moje nářky. „Nemusí to být velká svatba. Nepotřebuju žádné fanfáry. Nemusíš o tom nikomu říkat, ani nic zařizovat. Pojedeme do Vegas – můžeš mít na sobě staré džíny a zajedeme do kaple s okýnkem pro automobilisty. Jenom chci, aby to bylo oficiální – že patříš mně a nikomu jinému.“

„Už to nemůže být oficiálnější, než to je,“ zabručela jsem. Ale jeho popis nezněl tak špatně. Jenom Alice bude zklamaná.

„No tak uvidíme.“ Usmál se spokojeně. „Předpokládám, že teď nechceš zásnubní prstýnek?“

Musela jsem polknout, než jsem dokázala promluvit. „To předpokládáš správně.“

Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. „To nevadí. Však ti ho navlíknu na prst už brzy.“

Rozhněvaně jsem se na něj dívala. „Mluvíš, jako kdybys už nějaký měl.“

„Mám,“ řekl nestydatě. „Připravený vnutit ti ho při první známce slabosti.“

„Ty jsi neskutečný.“

„Chceš ho vidět?“ zeptal se. Jeho rozzářené topazové oči najednou svítily vzrušením.

„Ne!“ skoro jsem zakřičela. Okamžitě jsem té bezděčné reakce litovala. Jeho obličej trochu pohasl. „Pokud mi ho ovšem opravdu nechceš ukázat,“ dodala jsem. Skřípala jsem zuby, abych nedala najevo svou neopodstatněnou hrůzu.

„To nevadí,“ pokrčil rameny. „To může počkat.“

Vzdychla jsem. „Ukaž mi ten zatracený prstýnek, Edwarde.“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

Dlouho jsem pozorovala jeho výraz.

„Prosím?“ zeptala jsem se tiše, experimentujíc se svou nově objevenou zbraní. Špičkami prstů jsem se zlehka dotkla jeho obličeje. „Mohla bych ho prosím vidět?“

Přimhouřil oči. „Ty jsi ta nejnebezpečnější potvora, jakou jsem kdy poznal,“ zamručel. Ale vstal a ladně přiklekl k malému nočnímu stolku. Okamžitě byl zpátky u mě na posteli, vedle mě a jednu paži mi držel kolem ramen. V druhé ruce měl černou krabičku. Postavil mi ji na levé koleno.

„Tak se podívej,“ řekl prostě.

Vzít tu neškodnou krabičku pro mě bylo těžší, než by se zdálo, ale nechtěla jsem mu znovu ublížit, takže jsem si dávala pozor, aby se mi netřásla ruka. Krabička byla z hladkého černého saténu. Váhavě jsem přejela prsty po víčku.

„Neutratil jsi moc peněz, že ne? Jestli ano, tak si radši něco vymysli.“

„Neutratil jsem nic,“ ujistil mě. „Je to jenom další věc z druhé ruky. Tohle je prsten, který otec dal matce.“

„No teda.“ Hlas mi přeskočil překvapením. Vzala jsem víčko palcem a ukazováčkem, ale krabičku jsem neotevřela.

„Asi ti bude připadat trochu staromódní.“ Jeho tón byl naoko omluvný. „Jako já. Můžu ti koupit něco modernějšího. Co takhle u Tiffanyho?“

„Mám ráda staromódní věci,“ zašeptala jsem a váhavě zvedla víčko.

Prsten Elizabeth Masenové, usazený v černém saténu, v matném světle zajiskřil. Velký kámen byl vybroušený do oválu, od něj vedly paprskovitě řady blyštivých kulatých kamínků. Byly zasazené do zlaté obroučky vpředu tak jemně tepané, že to vypadalo, jako když uvízly v křehké pavučince. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Bezmyšlenkovitě jsem mihotavé drahokamy pohladila.

„Ten je tak hezký,“ zašeptala jsem si pro sebe překvapeně.

„Líbí se ti?“

„Je krásný.“ Pokrčila jsem rameny s předstíraným nezájmem. „Proč by nebyl?“

Uchichtl se. „Vyzkoušej, jestli ti padne.“

Levá ruka se mi zaťala v pěst.

„Bello,“ vzdychl. „Já ti ho nechci k prstu přiletovat. Jenom ho vyzkoušej, abych viděl, jestli je potřeba přizpůsobit velikost. Pak ho můžeš hned sundat.“

„Fajn,“ zabručela jsem.

Sáhla jsem pro prsten, ale jeho dlouhé prsty mě předběhly. Vzal mou levou ruku a navlékl mi prsten na prostředníček. Zvedl mi ruku a oba jsme sledovali, jak ovál na mé kůži jiskří. Mít ho na prstě nebylo tak strašné, jak jsem si představovala.

„Dokonale padne,“ řekl lhostejně. „To je hezké – ušetří mi to cestu k zlatníkovi.“

Poznala jsem, že mu pod nevzrušeným tónem doutná nějaká silná emoce, a podívala jsem se mu do obličeje. Poznala jsem mu to na očích, navzdory tomu lhostejnému pohledu, o který se snažil.

„Tobě se to líbí, viď?“ zeptala jsem se podezíravě, prsty se mi roztřásly a napadlo mě, že je škoda, že jsem si nezlomila levou ruku.

Pokrčil rameny „Jasně,“ odpověděl pořád stejně nenuceně. „Moc ti sluší.“

Dívala jsem se mu do očí a snažila se odhalit, co to přede mnou skrývá. On mi pohled oplácel a jeho strojená lhostejnost byla najednou ta tam. Byl blažený – andělský obličej mu zářil radostí a vítězstvím. Byl tak nádherný, až mi to vyrazilo dech.

Než jsem ho stihla zase popadnout, už mě líbal, celý rozradostněný. Byla jsem jako omámená, když mi zašeptal do ucha dechem stejně zrychleným, jako byl ten můj:

„Ano, líbí se mi to. Nemáš ani tušení jak.“

Zasmála jsem se trochu zadýchaně. „Věřím ti.“

„Vadilo by ti, kdybych něco udělal?“ zašeptal a objal mě pevněji.

„Cokoliv chceš.“

Ale on mě pustil a odtáhl se.

„Cokoliv, jen to ne,“ stěžovala jsem si.

Ignoroval mě, vzal mě za ruku a zvedl mě z postele. Postavil se přede mě, ruce mi položil na ramena a tvářil se vážně.

„Víš, tohle chci udělat, jak se to má. Prosím, prosím pamatuj na to, že už jsi s tím souhlasila, a nepokaž mi to.“

„Ach ne,“ vydechla jsem, když si klekl na jedno koleno.

„Buď hodná,“ zašeptal.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Isabello Swanová.“ Podíval se na mě přes své neskutečně dlouhé řasy něžně zlatým, přesto spalujícím pohledem. „Slibuju, že tě budu milovat navěky – jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?“

Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: „Ano.“

„Děkuju,“ řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně.