Jdi na obsah Jdi na menu
 


15.kapitola

3. 1. 2010

15. SÁZKA

Dlouhou chvíli jsem na něj zírala, neschopná slova. Nedokázala jsem vymyslet nic, co bych mu na to odpověděla.

Když viděl můj omráčený výraz, opustila ho všechna vážnost.

„Dobře,“ řekl s úsměvem. „To je všechno.“

„Jaku –“ Připadalo mi, jako by mi v krku uvízlo něco velikého. Snažila jsem se odkašlat si, abych ten knedlík dostala pryč. „Nemůžu… tedy nechci… musím jít.“

Otočila jsem se, ale popadl mě za ramena a obrátil mě zpátky k sobě.

„Ne, počkej. Já to vím, Bello. Ale hele, odpověz mi na tohle, ano? Chceš, abych odešel a už tě nikdy neviděl? Buď upřímná.“

Bylo těžké soustředit se na jeho otázku, tak mi chvilku trvalo, než jsem odpověděla. „Ne, to nechci,“ přiznala jsem nakonec.

Jacob se zase zakřenil. „Tak vidíš.“

„Ale moje důvody, proč se s tebou chci vídat, jsou jiné než tvoje,“ namítla jsem.

„Tak mi tedy řekni, proč se se mnou chceš vídat.“

Pečlivě jsem se zamyslela. „Stýská se mi po tobě, když se mnou nejsi. Když jsi šťastný,“ upřesňovala jsem opatrně, „tak jsem taky šťastná. Ale to samé bych mohla říct o Charliem, Jacobe. Ty jsi rodina. Mám tě ráda, ale nejsem do tebe zamilovaná.“

Klidně přikývl. „Ale chceš být se mnou.“

„Ano.“ Vzdychla jsem. Nenechal se odradit.

„Pak s tebou budu.“

„Koleduješ si o potrestání,“ zavrčela jsem.

„Jo.“ Pohladil mě konečky prstů po pravé tváři. Pleskla jsem ho přes ruku.

„Myslíš, že by ses aspoň mohl slušněji chovat?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Ne, nemyslím. Ty se rozhodni, Bello. Buď mě můžeš mít takového, jaký jsem – včetně nevhodného chování –, nebo vůbec.“

Nespokojeně jsem se na něj podívala. „To je nefér.“

„Jako ty.“

To mě zaskočilo, proti své vůli jsem ustoupila. Měl pravdu. Kdybych jednala fér – a nebyla tak sobecká – řekla bych mu, že se s ním nechci kamarádit, a odešla bych. Nebylo správné snažit se udržet si kamaráda, když mu tím budu ubližovat. Nevěděla jsem, co tady dělám, ale najednou jsem si byla jistá, že to není dobře.

„Máš pravdu,“ zašeptala jsem.

Zasmál se. „Odpouštím ti. Jenom se snaž nezlobit se na mě příliš. Protože jsem se nedávno rozhodl, že to nevzdám. Vím, že je to předem prohrané, ale to mě na tom láká.“

„Jacobe.“ Dívala jsem se mu do tmavých očí a snažila se ho přimět, aby mě bral vážně. „Miluju jeho, Jacobe. On je můj celý život.“

„Mě miluješ taky,“ připomněl mi. Zvedl ruku, když jsem začala protestovat. „Ne stejně, já vím. Ale ani on není celý tvůj život. Už ne. Možná kdysi byl, ale opustil tě. A teď se prostě bude muset vypořádat s důsledkem té volby – se mnou.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ty jsi neskutečný.“

Najednou zvážněl. Vzal mi bradu do dlaně a podržel ji tak pevně, že jsem jeho naléhavému pohledu nemohla uniknout.

„Dokud ti nepřestane bít srdce, Bello,“ řekl, „budu tady – bojovat. Nezapomínej, že máš víc možností.“

„Já o možnosti nestojím,“ nesouhlasila jsem a neúspěšně jsem se snažila vyškubnout mu bradu z ruky. „A moje srdce to má spočítané, Jacobe. Brzy dotluče, čas už mu skoro vypršel.“

Přimhouřil oči. „O to větší důvod bojovat – bojovat tvrději, teď, dokud můžu,“ zašeptal.

Stále mi držel bradu – prsty tiskl tak silně, až to bolelo – a viděla jsem, jak mu z očí najednou svítí odhodlání.

„N–“ začala jsem namítat, ale bylo příliš pozdě.

Přitiskl svoje rty na mé a zabránil mi tak protestovat. Líbal mě hněvivě, hrubě, druhou rukou mi pevně svíral zátylek, takže jsem se mu nemohla vykroutit. Celou svou silou jsem se mu opřela do prsou, ale on si toho ani nevšiml. Jeho ústa byla měkká, navzdory hněvu, a jeho rty se přizpůsobovaly mým tak, jak jsem to nikdy nezažila.

Sáhla jsem mu do obličeje a snažila se ho odstrčit, a zase se mi to nepovedlo. Zdálo se, že tentokrát si toho ovšem všiml, a ještě ho to pobídlo. Jeho rty mě přinutily pootevřít ústa a ucítila jsem v nich jeho horký dech.

Z instinktivního popudu jsem spustila ruce podél těla a přestala se bránit. Otevřela jsem oči a nekladla odpor, nic necítila… jen jsem čekala, až přestane.

Zafungovalo to. Jeho hněv jako by vyprchal a on se odtáhl, aby se na mě podíval. Znovu své rty jemně přitiskl k mým, jednou, dvakrát… třikrát. Předstírala jsem, že jsem socha, a čekala jsem.

Nakonec můj obličej pustil a odklonil se.

„Už jsi skončil?“ zeptala jsem se bezvýrazným hlasem.

„Ano,“ vzdychl. Zavřel oči a začal se usmívat.

Zapažila jsem a pak jsem ruku vymrštila vpřed. Narazila mu do úst vší silou, kterou jsem jen byla schopná v celém těle sebrat.

Ozvalo se křupnutí.

„Au! AU!“ vykřikla jsem a zuřivě poskakovala bolestí, zatímco jsem si ruku přidržovala na prsou. Byla zlomená, cítila jsem to.

Jacob na mě šokovaně zíral. „Neudělala sis něco?“

„Jo, zatraceně! Zlomil jsi mi ruku!

„Bello, tu ruku sis zlomila sama. Teď tady přestaň tancovat a nech mě, ať se na to podívám.“

„Nesahej na mě! Okamžitě jedu domů!“

„Dojdu pro auto,“ řekl klidně. Ani si netřel tvář, jak se to dělá ve filmech. To byl ale ubohý pokus.

„Ne, dík,“ zasyčela jsem. „Radši půjdu pěšky.“ Otočila jsem se k silnici. K hranici to bylo jen pár kilometrů. Jakmile se za ni dostanu, Alice mě uvidí. Pošle někoho, aby mě vyzvedl.

„Nech mě, abych tě odvezl domů,“ přemlouval mě Jacob. Nechápala jsem, kde se v něm bere ta troufalost, ale ovinul mi paži kolem pasu.

Vyškubla jsem se mu.

„Fajn!“ zavrčela jsem. Tak jo! Nemůžu se dočkat, až uvidím, co s tebou Edward provede! Doufám, že ti zlomí vaz, ty jeden dotěrný, nesnesitelný, pitomý PSE!“

Jacob zakoulel očima. Dovedl mě ke svému autu a pomohl mi nastoupit. Když si sedal za volant, pohvizdoval si.

„Copak jsem ti vůbec neublížila?“ zeptala jsem se, zuřivá a rozzlobená.

„Děláš si legraci? Kdybys nezačala křičet, možná bych ani nepřišel na to, že ses mě snažila praštit. Možná nejsem z kamene, ale taky nejsem tak měkký, jak si myslíš.“

„Nenávidím tě, Jacobe Blacku.“

„To je dobře. Nenávist je vášnivý cit.“

„Já ti ukážu, co je vášeň,“ zamručela jsem šeptem. „Zabiju tě, to je největší zločin z vášně.“

„Ale no tak,“ chlácholil mě celý rozveselený a vypadalo to, že si zase začne pískat. „Určitě to bylo lepší, než se líbat s kusem kamení.“

„Ani vzdáleně se to tomu nepodobalo,“ usadila jsem ho chladně.

Našpulil rty. „Třeba to říkáš jen tak.“

„Neříkám.“

To ho malinko rozladilo, ale pak pohodil hlavou. „Prostě se zlobíš. Nemám s tím žádné zkušenosti, ale myslím, že líbám nepřekonatelně.“

„Ach,“ zasténala jsem.

„V noci na to budeš vzpomínat. Až si on bude myslet, že spíš, ty budeš zvažovat svoje možnosti.“

„Jestli na tebe dnes v noci budu myslet, pak jedině proto, že budu mít noční můru.“

Zpomalil auto, div nejel krokem, otočil se a podíval se na mě svýma temnýma očima, širokýma a upřímnýma. „Jenom se zamysli nad tím, jaké by to mohlo být, Bello,“ naléhal tichým, dychtivým hlasem. „Kvůli mně bys nemusela nic měnit. Dokázal bych tě ochránit stejně dobře, jako to dovede ten tvůj upír – možná i lépe. A učinil bych tě šťastnou, Bello. Je toho tolik, co bych ti mohl dát, a on nemůže. Vsadím se, že tě ani nemůže takhle líbat – protože by ti ublížil. Já bych ti nikdy, nikdy neublížil, Bello.“

Zvedla jsem svou zraněnou ruku.

Povzdechl si. „To nebyla moje chyba. To bys měla vědět.“

„Jacobe, já bez něj nemůžu být šťastná.“

„Nikdy jsi to nezkusila,“ nesouhlasil. „Když odešel, ze všech sil ses k němu stále upínala. Mohla jsi být šťastná, kdybys na něm přestala viset. Mohla jsi být šťastná se mnou.“

„Nechci být šťastná s nikým než s ním,“ stála jsem si na svém.

„Nikdy si jím nebudeš moct být tak jistá, jako si jsi jistá mnou. Jednou už tě opustil, mohl by to udělat znovu.“

„Ne, to on neudělá,“ řekla jsem se zaťatými zuby. Bolest té vzpomínky se do mě zahryzla jako šlehnutí bičem. Měla jsem chuť mu to oplatit. „Ty jsi mě taky opustil,“ připomněla jsem mu chladným hlasem a myslela na týdny, kdy se přede mnou schovával, na slova, která mi řekl v lese vedle jejich domu

„To tedy ne,“ hádal se vášnivě. „Řekli mi, že ti to nesmím povědět – že pro tebe není bezpečné, abychom spolu byli. Ale nikdy jsem tě neopustil, nikdy! V noci jsem běhal kolem vašeho domu – jako to dělám teď. Jen abych se ujistil, že jsi v pořádku.“

Nehodlala jsem mu dovolit, aby ve mně ještě vzbudil výčitky svědomí.

„Vezmi mě domů. Bolí mě ruka.“

Vzdychl a rozjel se normální rychlostí, oči upřené na silnici.

„Jenom o tom přemýšlej, Bello.“

„Ne,“ řekla jsem umanutě.

„Stejně budeš. Dneska v noci. A až na mě budeš myslet, já budu zase myslet na tebe.“

„Jak jsem řekla, leda by se mi o tobě zdál zlý sen.“

Široce se na mě usmál. „Tys mě taky líbala.“

Zalapala jsem po dechu, instinktivně zaťala dlaně znovu do pěstí a zasyčela, když mě zabolela zlomená ruka.

„Jak je ti?“ zeptal se.

„Nelíbala jsem tě.“

„Myslím, že poznám rozdíl.“

„To samozřejmě nepoznáš – to nebylo líbání, to byl pokus dostat tě sakra od sebe, ty pitomče.“

Zasmál se tichým hrdelním smíchem. „Dojemné. Bránila ses až trochu přehnaně, řekl bych.“

Zhluboka jsem se nadechla. Nemělo smysl hádat se s ním; překroutil by všechno, co bych řekla. Soustředila jsem se na ruku, snažila se natáhnout prsty, zjistit, kde je to zlomené. Ostrá bolest bodala kolem kloubů. Zasténala jsem.

„S tou rukou je mi to opravdu líto,“ řekl Jacob a znělo to skoro upřímně. „Až mě budeš chtít praštit příště, vezmi si na to baseballovou pálku nebo palici, jo?“

„Nemysli, že na to zapomenu,“ zamumlala jsem.

Neuvědomovala jsem si, kam jedeme, dokud jsme nebyli na silnici k nám.

„Proč mě vezeš sem?“ zeptala jsem se.

Podíval se na mě nechápavě. „Myslel jsem, že jsi říkala, že jedeš domů?“

„Hm. Asi mě nemůžeš odvézt k Edwardovi, že ne?“ zaskřípala jsem otráveně zubama.

Bolest mu zkřivila obličej a já jsem pochopila, že tohle ho zasáhlo víc než všechno ostatní, co jsem mu řekla.

„Tady jsi doma, Bello,“ řekl tiše.

„Ano, ale bydlí tady nějaký doktor?“ zeptala jsem se a zdvihla ruku.

„Aha.“ Na chviličku se zamyslel. „Dovezu tě do nemocnice. Nebo tě tam může vzít Charlie.“

„Nechci jet do nemocnice. Je to trapné a zbytečné.“

Zajel s Rabbitem před dům a s nejistým výrazem ve tváři přemýšlel. Charlieho auto stálo na příjezdové cestě.

Vzdychla jsem. „Jeď domů Jacobe.“

Nemotorně jsem vylezla z auta a zamířila k domu. Motor za mnou zhasl a ani mě tak nepřekvapilo, jako spíš otrávilo, že vidím Jacoba zase vedle sebe.

„Co budeš dělat?“ zeptal se.

„Dám si na ruku nějaký led a pak zavolám Edwardovi a řeknu mu, aby si pro mě přijel a zavezl mě ke Carlisleovi, aby mi mohl ošetřit ruku. Pak, jestli tu ještě budeš, si půjdu opatřit palici.“

Neodpověděl. Otevřel vstupní dveře a podržel mi je.

Prošli jsme mlčky kolem obýváku, kde Charlie ležel na pohovce.

„Ahoj, děti,“ pozdravil nás a posadil se. „Rád tě tady vidím, Jaku.“

„Ahoj, Charlie,“ odpověděl Jacob přátelsky a odmlčel se. Odešla jsem do kuchyně.

„Co jí je?“ zeptal se Charlie.

„Myslí si, že má zlomenou ruku,“ slyšela jsem, jak mu Jacob říká. Šla jsem k mrazáku a vytáhla tvořítko na ledové kostky.

„Jak se jí to povedlo?“ Pomyslela jsem si, že jako můj otec by měl Charlie znít trochu ustaraněji.

Jacob se zasmál. „Praštila mě.“

Charlie se taky zasmál a já jsem se zamračila. Bouchla jsem vaničkou o hranu dřezu. Led se rozsypal a já jsem si zdravou rukou nabrala hrst kostek a zabalila je do utěrky, která ležela na lince.

„Proč tě praštila?“

„Protože jsem ji políbil,“ řekl Jacob beze studu.

„To jsi pašák, chlapče,“ pogratuloval mu Charlie.

Zaskřípala jsem zubama a šla k telefonu. Vytočila jsem Edwardův mobil.

„Bello?“ odpověděl na první zazvonění. Bylo poznat, že si víc než oddychl – měl radost. V dálce jsem slyšela motor volva; už byl v autě – to bylo dobré. „Nechala sis telefon… promiň, dovezl tě Jacob domů?“

„Ano,“ zabručela jsem. „Přijedeš mě vyzvednout, prosím tě?“

„Jsem na cestě,“ řekl okamžitě. „Co se děje?“

„Chci, aby se mi Carlisle podíval na ruku. Myslím, že ji mám zlomenou.“

V předním pokoji ztichli a já jsem přemítala, kdy se Jacob lekne a uteče. Krutě jsem se usmála, když jsem si představila, jak mu je nepříjemně.

„Co se stalo?“ zeptal se Edward a jeho hlas ztratil výraz.

„Praštila jsem Jacoba,“ přiznala jsem.

„Dobře,“ souhlasil Edward ponuře. „Ačkoliv je mi líto, že sis ublížila.“

Zasmála jsem se, protože podle hlasu ho to potěšilo stejně jako Charlieho.

„Chtěla jsem ublížit já jemu,“ vzdychla jsem si frustrovaně. „Nezpůsobila jsem mu ani škrábnutí.“

„To můžu napravit,“ nabídl se.

„Doufala jsem, že to řekneš.“

Nastala krátká odmlka. „To se ti nepodobá,“ řekl teď obezřetně. „Co ti udělal?“

„Políbil mě,“ zavrčela jsem.

Na druhém konci linky bylo slyšet jenom zvuk zrychlujícího motoru.

Charlie vedle v pokoji znovu promluvil. „Možná bys měl jet, Jaku,“ navrhl.

„Rád bych tu zůstal, jestli ti to nevadí.“

„To bude tvoje smrt,“ zamručel Charlie.

„Je ten pes pořád u vás?“ zeptal se Edward nakonec.

„Ano.“

„Jsem za rohem,“ řekl temně a spojení se ukončilo.

Když jsem s úsměvem pokládala telefon, slyšela jsem, jak se jeho auto řítí ulicí. Brzdy hlasitě zaprotestovaly, když rychle zastavil před domem. Šla jsem mu otevřít.

„Co tvoje ruka?“ zeptal se Charlie, jak jsem procházela kolem. Jacob si hověl vedle něj na pohovce, dokonale v klidu.

Zvedla jsem balíček s ledem, abych mu to ukázala. „Natéká to.“

„Možná by sis měla vybírat lidi ve vlastní váhové kategorii,“ nadhodil Charlie.

„Možná,“ souhlasila jsem. Šla jsem otevřít dveře. Edward už tam čekal.

„Ukaž mi to,“ zamručel.

Jemně mi prohlédl ruku, tak opatrně, že mi to nepůsobilo vůbec žádnou bolest. Jeho ruce byly skoro tak studené jako ten led, takže mi to bylo na kůži příjemné.

„Myslím, že s tou zlomeninou máš pravdu,“ řekl. „Jsem na tebe pyšný. Musela jsi do toho dát hodně síly.“

„Všechnu, co jsem měla.“ Vzdychla jsem. „Ale zjevně to nestačilo.“

Jemně mi políbil ruku. „Postarám se o to,“ slíbil. A pak zavolal: „Jacobe!“ hlasem stále tichým a vyrovnaným.

„Už je tady,“ varoval Charlie.

Slyšela jsem Charlieho, jak se zvedl z pohovky. Jacob vstoupil do chodby dřív a mnohem tišeji, ale Charlie se mu držel v patách. Jacobův výraz byl obezřetný a dychtivý.

„Nechci tu žádné praní, rozumíte?“ Charlie se díval jenom na Edwarda, když promluvil. „Můžu si jít nasadit odznak, abyste mou žádost brali vážně.“

„To nebude nutné,“ odmítl Edward rezervovaným tónem.

„Co kdybys mě rovnou zatkl, tati?“ navrhla jsem. „Já jsem tady ten, kdo rozdává rány.“

Charlie pozvedl obočí. „Chceš vznést obvinění, Jaku?“

„Ne.“ Jacob se zakřenil, nenapravitelný. „Vyberu si to jindy.“

Edward se zašklebil.

„Tati, nemáš někde v pokoji baseballovou pálku? Chtěla bych si ji na chvilku půjčit.“

Charlie se na mě nevzrušeně podíval. „To stačí, Bello.“

„Pojeďme za Carlislem, ať se ti podívá na tu ruku, než skončíš zavřená v cele,“ řekl Edward. Objal mě paží a vedl mě ke dveřím.

„Fajn,“ souhlasila jsem a opřela se o něj. Už jsem se tolik nezlobila, když teď byl Edward se mnou. Cítila jsem se klidnější a ta ruka už mě tolik nebolela.

Šli jsme po chodníku, když jsem uslyšela Charlieho, jak za mnou znepokojeně šeptá.

„Co to děláš? Zbláznil ses?“

„Počkej chviličku, Charlie,“ odpověděl Jacob. „Neboj, budu hned zpátky.“

Ohlédla jsem se a spatřila Jacoba, jak jde za námi. Zastavil se, aby překvapenému a znepokojenému Charliemu zavřel dveře před nosem.

Edward si ho zpočátku nevšímal a dovedl mě k autu. Pomohl mi nastoupit, zavřel dveře, vrátil se na chodník a postavil se proti Jacobovi.

Vyklonila jsem se znepokojeně otevřeným okýnkem. Viděla jsem Charlieho, jak vykukuje za záclonou v předním pokoji.

Jacob stál nevzrušeně, paže založené na prsou, ale svaly ve tváři mu cukaly.

Edward promluvil poklidným a tichým hlasem a jeho slova tím kupodivu dostala hrozivější tón. „Teď tě nezabiju, protože Bellu by to rozrušilo.“

„Pch,“ zabručela jsem.

Edward se lehce pootočil a rychle se na mě usmál. Jeho obličej byl stále klidný. „Ráno by ti to vadilo,“ řekl a přejel mi prsty po tváři.

Pak se obrátil zpátky k Jacobovi. „Ale jestli ji ještě někdy přivezeš zpátky zraněnou – a je mi jedno, čí chyba to bude; je mi jedno, jestli jenom upadne nebo jestli z nebe spadne meteorit a praští ji do hlavy – jestli mi ji vrátíš jinak než ve stejně bezvadném stavu, v jakém jsem ti ji předával, tak budeš běhat se třema nohama. Pochopils mě dobře, psisko?“

Jacob zvedl oči v sloup.

„Kdo se vzdává?“ zamumlala jsem.

Edward pokračoval, jako kdyby mě neslyšel. „A jestli ji ještě jednou políbíš, tak ti zlomím čelist místo ní,“ slíbil tím stále tak tichým, sametovým a smrtelně nebezpečným hlasem.

„Co když to bude sama chtít?“ zeptal se Jacob pomalu a arogantně.

„Pche!“ ušklíbla jsem se.

„Jestli to bude sama chtít, nebudu nic namítat.“ Edward pokrčil nevzrušeně rameny. „Možná bys měl počkat, až si o to sama řekne, a nevykládat si řeč těla po svém – ale je to tvůj obličej.“

Jacob se široce usmál.

„To by se ti líbilo, viď. Ani mě nenapadne,“ zabručela jsem.

„To by se mu teda líbilo,“ zamumlal Edward.

„No, co kdyby ses mi teď laskavě přestal hrabat v hlavě,“ nadhodil Jacob silně otráveným tónem, „a postaral se o tu její ruku?“

„Ještě ti chci říct jednu věc,“ pokračoval Edward pomalu. „Já o ni taky budu bojovat. To bys měl vědět. Neberu nic jako samozřejmost a budu bojovat dvakrát víc než ty.“

„Dobrá,“ zavrčel Jacob. „Není žádná zábava, porazit někoho, kdo se vzdá bez boje.“

„Ona je moje.“ Edwardův tichý hlas zněl najednou zlověstně, zdaleka ne tak vyrovnaně jako předtím. „Neřekl jsem, že budu bojovat fér.“

„Ani já ne.“

„Hodně štěstí.“

Jacob přikývl. „Ano, ať z nás dvou vyhraje ten lepší člověk.

„To od tebe sedí… štěně.“

Jacob se krátce zašklebil, pak se uklidnil a vyklonil se přes Edwarda, aby se na mě usmál. Opětovala jsem mu zlobným pohledem.

„Doufám, že se ti ruka brzy zahojí. Vážně je mi líto, že jsi zraněná.“

Odvrátila jsem od něj obličej jako malá holka.

Nepodívala jsem se, ani když Edward obešel auto a sedl si za volant, a tak jsem neviděla, jestli šel Jacob zpátky do domu, nebo jestli tam stojí a dívá se na mě.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Edward, když jsme odjížděli.

„Podrážděně.“

Zasmál se. „Myslel jsem s tou rukou.“

Pokrčila jsem rameny. „Už jsem zažila horší bolest.“

„To je pravda,“ souhlasil a zamračil se.

Edward objel dům a zajel ke garáži. Byli tam Emmett s Rosalií. Rosaliiny fantastické nohy, oblečené do džín, čouhaly zpod Emmettova obrovského jeepu. Emmett seděl vedle ní a jednu ruku měl nataženou pod jeepem. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tam funguje jako hever.

Emmett se zvědavě díval, jak mi Edward opatrně pomáhá vystoupit z auta. Zastavil se pohledem na ruce, kterou jsem si tiskla k hrudníku.

Zakřenil se. „Zase jsi upadla, Bello?“

Zuřivě jsem se na něj zamračila. „Ne, Emmette. Praštila jsem do tváře vlkodlaka.“

Emmett zamrkal a pak propukl v hurónský smích.

Jak mě Edward vedl kolem nich, Rosalie promluvila zpod auta.

„Jasper vyhraje sázku,“ řekla sebejistě.

Emmett se okamžitě přestal smát a sledoval, jak se zatvářím.

„Jakou sázku?“ zeptala jsem se a zastavila se.

„Pojďme rychle za Carlislem,“ naléhal Edward. Podíval se na Emmetta. Nepatrně zavrtěl hlavou.

„Jakou sázku?“ zopakovala jsem a otočila se na něj.

„Díky, Rosalie,“ zamumlal, sevřel mě paží pevněji kolem pasu a táhl mě k domu.

„Edwarde…,“ zamručela jsem.

„Je to dětinské,“ pokrčil rameny. „Emmett s Jasperem se rádi sází.“

„Emmett mi to poví.“ Snažila jsem se otočit, ale jeho paže mě držela, jako by byla ze železa.

Vzdychl. „Vsadili se, kolikrát… za ten první rok uklouzneš.“

„Aha.“ Udělala jsem obličej ve snaze zakrýt svou náhlou hrůzu, když jsem si uvědomila, jak to myslel. „Vsadili se, kolik lidí zabiju?“

„Ano,“ připustil neochotně. „Rosalie si myslí, že tvoje prudká povaha zvrátí skóre ve prospěch Jaspera.“

Připadala jsem si důležitě. „Podle Jaspera to bude mockrát.“

„Bude mít lepší pocit, když se budeš hůř přizpůsobovat. Unavuje ho být nejslabším článkem.“

„Jasně. Samozřejmě, že bude mít lepší pocit. No, snad bych si mohla střihnout pár vraždiček navíc, jestli to Jasperovi udělá radost. Co by ne?“ řekla jsem prázdným, monotónním hlasem. V hlavě jsem viděla novinové titulky, seznamy jmen

Stiskl mě. „Tím se teď nemusíš trápit. Vlastně se tím nemusíš trápit vůbec, když nebudeš chtít.“

Zasténala jsem a Edward, protože si myslel, že mě trápí bolestivá ruka, mě táhl rychleji k domu.

Ruku jsem měla zlomenou, ale nedošlo k žádnému vážnému poškození, měla jsem jenom drobnou prasklinu na jednom kloubu. Nechtěla jsem sádru a Carlisle řekl, že mi bude stačit dlaha, když slíbím, že ji budu nosit. Slíbila jsem.

Edward viděl, že nejsem ve své kůži, když mi Carlisle opatrně připevňoval dlahu k ruce. Několikrát se zeptal, jestli mě to nebolí, ale já jsem ho uklidňovala, že to nic není.

Jako kdyby nestačilo, že mám už tak dost starostí – na tuhle už jsem snad ani neměla v hlavě místo.

Od chvíle, kdy mi Jasper vyprávěl o své minulosti, se mi ty příběhy o nově stvořených upírech neustále připomínaly. Teď, když jsem se dozvěděla o jeho sázce s Emmettem, se dostaly do jiného světla. Tipovala jsem, oč se ti dva asi vsadili. Jaká je motivující výhra, když máte všechno?

Vždycky jsem věděla, že budu jiná. Doufala jsem, že budu tak silná, jak mi Edward sliboval. Silná a rychlá, a hlavně a především krásná. Abych se mohla postavit vedle Edwarda a měla pocit, že k němu opravdu patřím.

Snažila jsem se nemyslet příliš na ty další věci, které to bude obnášet. Že budu divoká. Krvežíznivá. Možná se neudržím a opravdu budu zabíjet lidi. Cizí lidi, kteří mi nikdy nijak neublížili. Lidi, jako jsou ty oběti v Seattlu, jejichž počet stále narůstá, lidi, kteří mají rodiny, přátele a budoucnost. Lidi, kteří mají život. A já budu možná ta zrůda, která je o něj připraví.

Ale po pravdě řečeno, tak moc jsem si s tím hlavu zase nelámala – protože jsem důvěřovala Edwardovi, naprosto jsem mu důvěřovala, že mi nedovolí udělat nic, čeho bych později litovala. Věděla jsem, že mě vezme do Antarktidy a budeme lovit tučňáky, když ho o to požádám. A já udělám všechno proto, abych byla hodná. Dobrá upírka. Kdyby to nebylo celé tak děsivé, rozesmála bych se.

Protože kdybych se opravdu podobala těm přízračným představám o novorozených, které mi Jasper vykreslil v hlavě – byla bych to ještě vůbec já? A kdybych toužila jedině po zabíjení lidí, co se stane s věcmi, po kterých toužím teď?

Edward byl tak posedlý tím, aby mi nic neuteklo, dokud jsem člověk. Obvykle mi to připadalo poněkud pošetilé. Neměla jsem moc lidských zážitků, nad kterými bych se trápila, že mi budou chybět. Když budu s Edwardem, co bych si mohla víc přát?

Podívala jsem se mu do tváře, zatímco on sledoval, jak mi Carlisle znehybňuje ruku. Nebylo na světě nic, co bych chtěla víc než jeho. Změní se to, mohlo by se to změnit?

Existuje nějaký lidský zážitek, kterého nejsem ochotná se vzdát?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nic nechápete!!!

(Sabasek, 12. 7. 2010 21:55)

Souhlasím s werska..Bella ho jen využívala aby nebyla sama..Dávala mu falešné naděje..Jacob za to nemůže,že ji miluje...PROTOŽE SRDCI SE NEDÁ PORUČIT!!A navíc Jacob by pro ni byl 10000x lepší než Edward..PROTOŽE BY KVŮLI NĚMU NEMUSELA VŮBEC TRPĚT..

jsou na stejno EDWARD =)

(twilight, 12. 7. 2010 11:40)

nerikam ze jacob je ... ale zase Bella neni ... wersko a jakovi nic nedela je to jeho chyba ze nespi ale ¨rozhodne neni ... pekni den

pro všechny edwardovi zabědněný fandy...

(werska, 8. 7. 2010 13:48)

koukám ře tady vládne edwardománie...chjo...jake je náhodou super a rozhoně je lepší než edward !!! navíc ve dvojce ho ta bella jen zneužívala aby jí bylo líp a teď je na něho hnusná...takže bella je pěkná sobecká kráva =( ona furt myslí jen na upíry a jakovi ubližuje....a on nemůže za t že ji miluje - a když ji miluje tak je jasný že udělá všechno proto aby ji "zachránil" ... takže se do něj nemusíte tak navážet

blb

(Jenifer, 26. 5. 2010 15:26)

Jacob je totální blb!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!hnusnej pes,i hate Jacob!!!!!!!!!!!!!!!!

ach jo

(mudry, 15. 5. 2010 0:10)

Jacob je pitomec, na Edwarda nemá!!!

i hate jackob

(i love edward, 18. 4. 2010 18:45)

JACKOB JE PÍÍÍČUS AROGANTNÍÍÍ....NESNÁÁÁŠIM HO...:-)

ffffffff

(Verka, 27. 3. 2010 14:58)

jj souhlasim s vámi ůůůůplnej magoooooorr

máš pravdu

(máš, 10. 3. 2010 19:30)

Když ho nechtěla tak ji měl nechat a že prej kámoš
příště až ho praští tak ať si vezme něco ohodně víc tvrdýho než pálku a ať mu to pořádně smrdí.

Jacob

(I love Twilight sága, 20. 2. 2010 20:35)

Jacob je totální kretén a to doslova!!!!