B&E

2. Dlouhá noc

„Už teď mi chybíš.“

„Nemusím odjet. Mohl bych zůstat…“

„Hmm.“

Nastal dlouhý okamžik ticha, jen tlukot mého srdce, přerývaný rytmus našich dechů a šepot našich rtů pohybujících se v dokonalé souladu.

Občas bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne protože vypadal normálně nebo lidsky – ani na vteřinu jsem nemohla zapomenout, že objímám spíše anděla než-li člověka – ale protože dělal, jakoby nebylo nic zvláštního mít jeho rty naproti mým, naproti mé tváři, mému hrdlu. Tvrdil, že už dávno nebyl v pokušení vzít si moji krev, neboť představa mé ztráty ho vyléčila z jakékoli touhy po ní. Ale já jsem věděla, že vůně mé krve mu stále působí bolest - stále mu spaluje hrdlo, jakoby vdechoval plameny.

Otevřela jsem oči a našla ty jeho strnule hledící do mé tváře. Pořád mi nedávalo smysl, proč se na mě takhle díval. Jako bych byla spíš cena než nechutně šťastný vítěz.

Chvilku jsme na sebe upřeně hleděli; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem si představovala, že mu můžu nahlédnout až do duše. Zdálo se mi hloupé, že tahle skutečnost – existence jeho duše - vůbec byla v pochybnostech, dokonce i když byl upír. Měl tu nejkrásnější duši, mnohem krásnější než jeho oslnivý rozum, jedinečná tvář nebo dokonalé tělo.

Podíval se zpátky na mě, jakoby i on mohl vidět moji duši, a jakoby se mu líbilo, co spatřil.

Nemohl číst moje myšlenky, napříč tomu, že mysl všech ostatních mu byla otevřena. Nikdo nevěděl proč – nějaká divná závada v mém mozku mě činila imunní proti všem nadpřirozeným a děsivým věcem, které někteří nesmrtelní mohli dělat. (Pouze moje mysl byla imunní, moje tělo bylo stále přístupné upírům se schopnostmi pracujících na jiném principu než byly ty Edwardovy.) Ale byla jsem za tu poruchu, ať už byla jakákoli, vážně vděčná, neboť mi umožňovala uchovat si svoje myšlenky jen pro sebe.

Opět jsem si k sobě přitáhla jeho obličej.

„Rozhodně zůstávám,“ zamumlal o chvilku později.

„Ne, ne. Je to tvoje rozlučka se svobodou. Musíš jít.“

Napříč tomu, co jsem řekla, jsem mu prsty pravé ruky vpletla do bronzových vlasů, a moje levá ruka ho těsně objala kolem pasu. Jeho chladné ruce mě pohladily po tváři.

„Rozlučky se svobodou jsou pořádány pro ty, kteří jsou nešťastní z vidiny opuštění jejich svobodných dní. Nemohl bych být víc dychtivý, abych ty své už měl za sebou. Takže to vlastně nemá žádný smysl.“

„Pravda.“ Opět jsem se nadechla proti ledové kůži na jeho krku.

Tohle bylo pekelně blízko mému šťastnému místu. Charlie spal tvrdě ve svém pokoji, což bylo skoro stejné, jako kdybychom byli sami. Přitulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propleteni tak moc jak jen to bylo možné, uvážíme-li, že jsem byla omotaná hřejivou látkou. Nenáviděla jsem nezbytnost přikrývky, ale když začnete drkotat zuby, veškerá romantika tak nějak zmizí. A Charlie by si určitě všimnul, kdybych zapnula topení v srpnu…

Ale jednu výhodu to přece jenom mělo. Když já jsem musela být zachumlaná, Edwardova košile musela ležela na zemi. Nikdy nepřestanu žasnout, jak perfektní jeho tělo je – bílé, chladné a tvrdé jako mramor. Položila jsem si hlavu na jeho kamennou hruď a prsty kopírovala křivky jeho plochého břicha. Projelo jím mírné mravenčení a jeho rty opět našly moje. Špičkou jazyka jsem obkreslila jeho hladké, bezkrvé rty. Zasténal. Jeho sladký dech – studený a lahodný – mě pohladil po tváři.

Odtáhl se – to byla jeho automatická odezva kdykoli rozhodl, že věci postupují příliš daleko. Jeho ochranitelské reflexy zapůsobily, kdykoli si přál pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním jakéhokoli druhu tělesného uspokojení. Věděla jsem, že pro něj bylo hrozné pokoušet se změnit svoje zvyky právě teď.

„Počkej,“ řekla jsem, objala ho kolem ramen a těsně se k němu přitiskla. Uvolnila jsem si z pod přikrývky jedu nohu a omotala mu ji kolem pasu. „Cvičení dělá mistry.“

 Zachechtal se. „Tak to bychom měli být docela blízko dokonalosti, nebo ne? Spala jsi vůbec alespoň jednou za poslední měsíc?“

„Ale tohle je generální zkouška,“ připomněla jsem mu, „a my máme jenom omezenou dobu na nácvik. Nemáme čas na hraní podle pravidel.“

Myslela jsem, že se začne smát, ale neodpověděl a jeho tělo znehybnělo nenadálým stresem. Zlato v jeho očích ztvrdlo.

Zamyslela jsem se nad svými slovy a uvědomila si, co v nich mohl slyšet.

„Belo…,“ zašeptal.

„Nezačínej s tím zase,“ řekla jsem. „Dohoda je dohoda.“

„Já nevím. Je tak těžký soustředit se, když si takhle se mnou. Já – já nedokážu racionálně uvažovat. Ztrácím nad sebou kontrolu. Mohl bych tě zranit.“

„Budu v pořádku.“

„Bello…“

„Pšt!“ Přitiskla jsem svoje rty na jeho, abych zastavila jeho náhlou úzkost. Slyšela jsem to už předtím. Nedostane se z naší dohody. Ne potom co naléhal, abych si ho nejdřív vzala.

Políbil mě nazpátek, ale už nebyl tak nažhavený jako před chvílí. Obavy, pořád samé obavy. Jak odlišné by to mohlo být, kdyby se o mě pořád nestrachoval. Co by dělal se vším tím volným časem? Musel by si najít nějakou novou zálibu.

„Jak se mají tvoje nohy?“ zeptal se.

Vědíc, že to nemyslí doslova, jsem odpověděla. „Skoro upečené.“

„Skutečně? Žádné další myšlenky? Ještě není pozdě změnit názor.“

„Zkoušíš mě zviklat?“

Zasmál se. „Jen se ujišťuji. Nechci, abys dělala cokoli, čím si nejsi stoprocentně jistá.“

„Jsem si jistá tebou. Zbytek budu muset nějak přežít.“

Zaváhal a já uvažovala, jestli se mi do nohou ještě někdy vrátí cit.

„Ano?“ zeptal se tiše. „Nemyslím svatbu – ale to potom… co René, co Charlie?“

Povzdechla jsem si. „Bude se mi stýskat.“ Horší bylo, že já budu chybět jim, ale nechtěla jsem mu dát další záminky.

„Angela a Ben, Jessica a Mike.“

„Bude se mi stýskat po všech mých kamarádech.“ Ďábelsky jsem se usmála. „A nejvíc po Mikeovi. Oh, Mike! Jak to bez něj přežiju?“

Zavrčel.

Rozesmála jsem se, ale následně byla opět vážná. „Edwarde, budeme muset projít spoustou věcí. Vím, že to bude těžký, ale tohle je to, co chci. Chci tebe a chci tě navždy. A lidský život pro mě prostě není dost dlouho.“

„Navždy osmnáctiletá,“ zašeptal.

„Všechny ženy o tom sní,“ poškádlila jsem ho.

„Nikdy změna… nikdy posun vpřed.“

„Co to znamená?“

Odpověděl pomalu. „Vzpomínáš si, jak jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi…těhotná?“

„A uvažoval, že tě zastřelí,“ hádala jsem se smíchem. „Přiznal to – chvilku to chtěl skutečně udělat.“

Neodpověděl.

„Co je, Edwarde?“

„Jenom si přeji… Přeji si, aby měl pravdu.“

„Proč proboha?“ zalapala jsem po dechu.

„Aby tu byla alespoň šance, aby ji mohl mít. Abychom měli tenhle druh možnosti. Nenávidím, že ji musím vzít i tobě.“

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. „Vím, co dělám.“

„Jak bys to mohla vědět, Bello? Podívej se na moji matku, na moji sestru. Není to tak snadná oběť, jak si představuješ.“

„Esme a Rosalie si vystačí samy. A jestli to bude problém i později, můžeme udělat to, co Esme – dítě si adoptujeme.“

Povzdychl si, a jeho hlas zněl zuřivě. „To není správné! Nechci, aby ses kvůli mně musela obětovat. Chci ti věci dávat, ne ti je brát. Nechci ti ukrást tvoji budoucnost. Kdybych byl člověk-“

Dala jsem mu ruku přes pusu. „Ty jsi moje budoucnost. Tak přestaň. Žádné protesty nebo zavolám tvým bratrům, aby přišli a vyzvedli tě. Možná že potřebuješ rozlučku ze svobodou.“

„Omlouvám se. Jsem ubručený, že? To musí být nervy.“

„Jsou tvoje nohy studené?“

„Ne v tomhle smyslu. Na svatbu s tebou jsem čekal století, slečno Swanová. Svatební obřad je jediná věc, které se nemohu dočkat-“ zarazil se uprostřed myšlenky. „Pane bože!“

„Něco je špatně?“

Vycenil zuby. „Neměla jsi volat moje bratry. Emmet a Jasper mě podle všeho nenechají se z toho dneska večer vykroutit.“

Na vteřinu jsem se k němu přitiskla a potom ho pustila. Neměla jsem šanci na vítězství v tahanici s Emmettem. „Bav se.“

Ozvalo se skřípání na okně – někdo schválně škrábal ocelovými nehty přes sklo a vyráběl tak příšerný, zakryj-si-uši zvuk. Otřásla jsem se.

„Jestli nepošleš Edwarda ven,“ syčel hrozivě Emmett – stále neviditelný v noci, „přijdeme si pro něj dovnitř.“

„Běž,“ smála jsem se. „Předtím než se mi vloupou do domu.“

Edward protočil oči, ale ladně vstal a opět si oblékl košili. Sklonil se a políbil mě na čelo.

„Vyspi se. Zítra je tvůj velký den.“

„Díky! Konečně mi to došlo.“

„Potkáme se u oltáře.“

„Já budu ta v bílém.“ Usmála jsem se, jak perfektně samolibě jsem zněla.

Zamlaskal. „Velice přesvědčivé,“ a potom se přikrčil až se jeho svaly napjaly. Zmizel -  opustiv můj pokoj oknem příliš rychle, aby to moje oči stihly zaznamenat.

Venku zaznělo tiché zaduněné, následované Emmetovým zakletím.

„Raději byste ho neměli vracet příliš pozdě,“ zamumlala jsem s vědomím, že mě můžou slyšet.

A potom se v okně objevil Jasperův obličej, jeho medové vlasy vypadaly na slabém měsíčním světle jako protkané stříbrem.

„Neměj obavy, Bello. Vrátíme ho domů dřív než brzy.“

Najednou jsem byla naprosto klidná a všechny moje obavy vypadaly nedůležité. Jasper byl svým způsobem přesně tak talentovaný jako Alice s jejími záhadně přesnými předpověďmi. Jasperovy zvláštní schopnosti spočívaly v ovládání emocí. Bylo naprosto nemožné odolávat pocitům, které chtěl, abyste cítili.

Posadila jsem se, stále zamuchlaná v přikrývce. „Jaspere? Co upíři dělají na rozlučce se svobodou? Neberete ho do striptýzového klubu, že ne?“

„Nic jí neříkej!“ zabručel Emmett z pod okna. Následovalo další zadunění a Edwardův tichý smích.

„Uvolni se,“ řekl mi Jasper – ale já nemohla. „Culleni mají svoji vlastní verzi. Jen několik horských lvů a pár medvědů grizzly. Jen další celkem obyčejná noc.“

Nebyla jsem si jistá, jestli i já budu někdy schopná mluvit tak hrdě o své „vegetariánské“ upíří stravě.

„Díky, Jaspere.“

Mihl se a zmizel mi z očí.

Venku bylo úplné ticho. Skrz stěnu ke mně doléhalo pouze Charlieho hlasité chrápání.

Ospalá jsem si lehla zpět na polštář. Zpoza těžkých víček jsem zírala na zdi svého malého pokoje, podivně bíle v měsíčním světle.

Poslední noc v mém pokoji. Poslední noc jako Isabella Swanová. Zítra v noci už ze mě bude Bella Cullenová. Přestože mi bylo celé to manželství trnem v oku, musela jsem přiznat, že jsem ráda poslouchal, jak to zní.

Na chvilku jsem nechala svoji mysl jen tak bezcílně bloudit, očekávajíc že ke mně přijde spánek. Ale po několika minutách jsem si připadala nějak víc čilá a tíživá úzkostí, která se vrátila zpět do mého břicha, překrucovala moje orgány do nepohodlných pozic. Moje postel se zdála tak měkké, tak teplá bez Edwarda. Jasper byl daleko a všechen ten klid odešel s ním.

Zítra to bude nekonečně dlouhý den.

Uvědomovala jsem si, že většina jsou měla strach jen z hloupostí – ale nedokázala jsem se přes ně přenést. Obavy byly prostě nevyhnutelnou součástí života. Nikdy jsem nezapadala do stáda. Avšak měla jsem několik specifických starostí, které byly úplně oprávněné.

První z nich byly svatební šaty. Alicino umělecké cítění samozřejmě přebylo praktičnost. Sejít schodiště v domě Cullenů na podpatcích a nespadnout se zdálo nemožné. Měla jsem to víc trénovat.

Potom tu byl seznam hostů.

Rodina Tanyi, rod Denaliů, by měla přijet někdy před obřadem.

Bylo by neuvážené nechat Tanyinu rodinu ve stejné místnosti jako moje hosty z reservace La Push. Danaliové nebyly zrovna fanoušci vlkodlaků. Ve skutečnosti kvůli tomu Tanyina sestra Irina vůbec nepřijede na svatbu. Stále cítila určitou touhu po krevní mstě, protože vlkodlaci zabili jejího přítele Laurenta (ale až po tom, co se pokusil zabít mě). Díky této nevraživosti opustily Denaliové Edwardovu rodinu, když je nejvíc potřebovali. Bylo to dočasné spojenectví s Quileutskými vlky, které nám zachránilo životy, když zaútočila spousta novorozených upírů…

Edward mi slíbil, že nebude nebezpečné mít Denalie blízko Quileutů. Tanya a celá její rodina – kromě Iriny – se cítili strašně provinilý za to selhání. Příměří s vlkodlaky byla jen malá cena za urovnání jejich dluhu, cena, kterou se rozhodli zaplatit.

To byl ten největší problém, ale byl tu ještě jeden menší: moje křehká sebeúcta.

Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že setkání s ní nebude potěšující zkušenost pro moje ego.  Kdysi dávno, pravděpodobně ještě předtím než jsem se narodila, měla pro Edwarda slabost – ne že bych za to ji nebo kohokoli jiného vinila. Ale pořád, při nejmenším bude krásná a při nejhorším dokonalá. Ačkoli Edward očividně –stále nechápu proč - upřednostňuje mě, nejsem schopná ji konkurovat.

Trochu jsem reptala dokud mě Edward, znající všechny moje slabosti, nepřinutil cítit se provinile.

„Jsme to nebližší rodině, co mají, Bello,“ připomněl mi. „Pořád se cítí jako sirotci, však víš, dokonce i po takové době.“

Připustila jsem to, schovávající svoji nespokojenost.

Tanya teď měla velkou rodinu, skoro tak velkou jako byli Cullenovi. Bylo jich pět; k Tanye, Kate a Irině se připojili Carmen a Eleazar bezmála stejným způsobem, jako se ke Cullenům připojili Alice a Jasper. Všichni byly spojeni touho žít víc soucitně než normální upíři.

Přesto, alespoň myslím, byly Tanya a její sestry do jisté míry stále samy. Stále truchlící. Přestože to bylo už velice dávno, co přišly o matku.

V živých barvách si dokážu představit tu díru, jakou po sobě jejich ztráta musela zanechat, dokonce i po tisících letech; zkoušela jsem si představit Cullenovi bez jejich stvořitele, jejich středu, jejich průvodce – jejich otce, Carlisle, ale nešlo to.

Carlisle vypravoval Tanyin příběh během jednoho z mnoha večerů, kdy jsem se opozdila v Cullenovic domě, učiv se tak moc, jak jen jsem byla schopná, připravujíc se co nejvíce na budoucnost, kterou jsem si zvolila. Příběh Tanyiny matky byl uprostřed mnohých podobných výstrahou demonstrující jedno z pravidel, které jsem musela přijmout za své, když jsem chtěla vstoupit do světa nesmrtelných. Jenom jedno pravidlo – jediný zákon, který mohl být porušen v milionech různých situacích: Udržet tajemství.

  Udržet tajemství zahrnovalo spoustu věcí – žít nenápadně jako Cullenovi, přesunout se jinam než lidé mohli zpozorovat, že nestárneme. Nebo zůstat čistí od lidských svodů – zvláště pak v době krmení – a neuchýlit se k životnímu stylu tuláků, jakým byli James a Victoria; a jakým Jasperovi přátelé Peter a Charlotte stále žili. To znamená kontrolovat nově narozeného upíra, kterého jsi stvořil, přesně jako Jasper, když žil s Mariou. Jako Victoria selhala s jejími novorozenými.

To v první řadě znamenalo několik tabu, neboť některá stvoření jsou neovladatelná.

„Nevím, jak se jmenovala Tanyina matka,“ přiznal Carlisle. Jeho zlaté oči, skoro stejného odstínu jako světlé vlasy, truchlily nad vzpomínkami na Tanyinu bolest. „Nikdy o ní nemluví, když se tomu mohou vyhnout, nerady na ni myslí.“

Žena, jež stvořila Tanyu, Kate a Irinu – která je milovala – žila mnoho let předtím, než jsem se narodila, během doby kdy náš svět sužoval mor, mor nesmrtelných dětí.

„Nemohu pochopit, co si ta středověká individua myslela. Vytvořily upíry z dětí, kteří měli sotva víc než sedm.“

Musela jsem spolknout žluč, která se mi dostávala až do krku při představě toho, co popisoval.

„Byli nádherní,“ vysvětlil Carlisle rychle, pozorujíc moji reakci. „Tak roztomilí, tak okouzlující, že si to ani neumíš představit. Musel jsi jim ale být neustále nablízku a milovat je; to bylo samozřejmé. Naneštěstí nemohli dospět. Byli zmraženi ve věku, kterého dosáhly, než byli kousnuti. Ty zbožňování hodné dvouleté dětičky s dolíčky ve tvářích dokázaly zničit půl vesnice během jednoho ze svých výbuchů hněvu. Když byli hladoví, nakrmily se a žádné varování je nemohlo zarazit. Lidé je viděli, vyprávěli si příběhy, a rozšiřovali strach tak jako se oheň šíří v suché trávě…“

„Tanyina matka stvořila podobné dítě. Jako s jinými stařičkými zvyky, nemohl jsem přijít na její důvod.“ Hluboce zamyšlený, klidně dýchající, pokrčoval. „Volturiovi se samozřejmě zapojili.“

Zatřásla jsem se jako pokaždé, když jsem zaslechla to jméno, ale zástup upírů z Itálie – vládnoucí podle jejich vlastních pravidel – byl středem tohoto příběhu. Nemohl by nastat pořádek, kdyby nebylo žádného potrestání; nemohlo by být potrestání, kdyby nebyl nikdo, kdo by ho vykonával. Aro, Caius a Marcus řídili jejich soukromou armádu; potkala jsem se s nimi jen jednou, ale při našem krátkém setkání mi připadalo, že to Aro s jeho mocným darem člení v mysli – jediný dotek a zná jakoukoli myšlenku, co jsi kdy měl – byl skutečný vůdce.

„Volturiovi studovali nesmrtelné děti, doma ve Volterre stejně tak jako po světě. Caius nakonec rozhodl, že jsou příliš mladí, aby dokázali ochránit naše tajemství. A tak museli být zničeni.“

„Říkal jsem ti, že byli rozkošní. Sabat bojoval do poslední - byli naprosto zdecimováni – aby je ochránili. Krveprolití nebylo tak hrozné jako při jižních válkách o tento kontinent, ale svým způsobem mnohem víc zničující. Dlouho ustanovené dohody, staré tradice, přátelé… Mnoho bylo ztraceno. Nakonec byli přeživší kompletně vyhlazeni. Nesmrtelné děti se staly zakázanými.“

„Když jsem žil s Volturiovými, potkal jsem dvě z nich, proto chápu jejich přitažlivost. Aro ty maličké studovalo mnoho let dokud ho katastrofa, kterou zapříčinily, nedonutila s tím přestat. Znáš jeho zvídavé sklony; doufal, že by mohli být zkroceni. Ale nakonec bylo stanoveno závazné rozhodnutí: Nesmrtelné děti nesmějí existovat.“

Myslela jsem že je to všechno a úplně zapomněla na matku sester Denali, když se k ní příběh zase vrátil.

„Nevím úplně přesně, co se s Tanyinou matkou stalo,“ řekl Carlisle. „Tanya, Kate a Irina byli hrozně nedbalé, dokud si pro ně Volturiovi nepřišli. Jejich matka a její protizákonné stvoření tou dobou byli už v jejich věznění. Byla to neinformovanost, co zachránilo Tanye a jejím sestrám život. Aro se jich dotknul a viděl jejich naprostou neznalost, takže nebyly potrestány s jejich matkou.“

„Nikdo z nich předtím toho chlapce neviděl, ani nesnil o jeho existenci, dokud se nedívali, jak hoří v náručí jejich matky. Můžu se jenom domnívat, že jejich matka si zachovala svoje tajemství, aby je ochránila přesně od takového konce. Ale proč ho vůbec vytvořila? Kdo to byl? Co pro ni znamenal, že kvůli němu porušila to nejzákladnější pravidlo? Tanya se sestrami nikdy nedostaly odpověď na kteroukoli z těchto otázek. Ale nemohly pochybovat o matčině provinění a nemyslím si, že by jí někdy skutečně odpustily.“

Dokonce i s Arovými ujištěním, že Tanya, Kate a Irina jsou nevinné, je chtěl Caius upálit. Vina společenstva, říkal. Měly štěstí, že byl toho dne Aro tak milosrdný. Tanye a jejím sestrám bylo prominuto, a odcházely se zdravým respektem pro zákony a nenapravitelně zlomeným srdcem…“

Nejsem si jistá, kde přesně se moje vzpomínky změnily ve sny. V jednu chvíli to vypadalo, že ve vzpomínkách poslouchám Carlisle, hledíc mu do tváře, a potom, o chvilku později jsem se dívala na šedivé, neúrodné pole a vdechovala silný pach spáleniny roztroušený ve vzduchu. A nebyla jsem sama.

Shluk postav zahalených v popelavých pláštích nacházející se ve středu pole by mě měl děsit – mohli to být jenom Volturiovi, a já byla, napříč jejich nařízení při našem posledním setkání, stále člověk. Ale věděla jsem, jako se mi to občas ve snech stávalo, že jsem pro ně neviditelná.

Kolem mě byl roztroušený kouř. Poznávala jsem tu sladkost ve vzduchu a nemohla přehlédnout ty beztvaré hromady poblíž mě. Nechtěla jsem vidět tváře upírů, kteří byly popraveni, částečně ze strachu, že bych mohla poznat některou ze tváří na doutnajících hranicích.

Volturiovi vojáci stáli v kruhu kolem něčeho nebo někoho, a slyšela jsem jejich chraplavé šeptavé hlasy zvýšené diskuzí. Přiblížila jsem se k nim, nucena snem podívat se, co je ta věc nebo osoba, kterou s takovým zájmem zkoumali. Opatrně jsem se vtěsnala mezi dvě syčící osoby zahalené plášti, a konečně spatřila předmět jejich debaty, nacházející se na malém pahorku nad nimi.

Byl nádherný, obdivuhodný, přesně jak ho Carlisle popisoval. Chlapec byl stále batole, možná dva roky starý. Světle hnědé kadeře mu rámovaly andělský obličej se zaoblenými tvářemi a plnými rty. Třásl se, jeho oči byly zavřené jakoby se příliš bál dívat se, jak se k němu smrt každou vteřinu přibližuje stále víc a víc.

Cítila jsem tak obrovské nutkání zachránit to půvabné, vyděšené dítě, že Volutiovi, navzdory jejich ničivé hrozbě, mě už víc nezajímali. Protlačila jsem se skrz ně, nestarajíc se, jestli zaznamenali moji přítomnost. Osvobodíc se od nich jsem běžela k tomu chlapci.

Byla jsem v půli cesty k němu, když se můj výhled na pahorek vyjasnil a já spatřila, na čem to vlastně sedí. Nebyla to hlína a kamení, ale hromada lidských těl, tuhých a bez života. Bylo příliš pozdě, abych si nevšimla jejích tváří. Všechny jsem je znala – Angela, Ben, Jessica, Mike… a přímo pod tím božským chlapečkem ležela těla mého otce a matky.

To dítě otevřelo svoje jasné, krvavě rudé oči.