B&E

Tak teda konečně dodávám tu 2.kapitolu xD Upozorňuji ae, že není úplná!! Co nevidět snad dodám celou;)

2. kapitola

Vzpomínka na to nejhorší  

            Sebevědomě, ruku v ruce, spolu kráčeli směrem, kde jsem teď stála já. Byl to mladý pár. Dívali se na sebe zamilovaně. Byli k sobě otočeni tak, že jim nešlo vidět do tváře, proto mi hned nedošlo, kdo to doopravdy je. Ale ta blondýna, která byla skoro vyšší než její partner a ten kluk, který mi někoho připomínal. Jasně…byli to ti dva.

            Nic lepšího, už mě dnes potkat nemohlo, pomyslela jsem si ironicky.

            Údajná Rosalie se otočila a nestačila se divit. Asi tak jako já. Chtělo se mi vyprsknout smíchy, když jsem viděla ten její výraz, ale ovládla jsem se.

            „Eh…co ty tady děláš? To nás sleduješ? Nebo jak si mám vysvětlit to, že všude kde jsme my, jsi i ty?“ zeptala se mě příkře.

            „Tak to by stačilo. Jako kdyby ti nedocházelo, že jsi mi přebrala kluka a ještě mě tady budeš obviňovat? Neshazuj všechnu vinu na mě, když já vlastně za nic nemůžu,“ řekla jsem jí s klidem.

            Podívala jsem se na Roba, jak se tváří. Neznala jsem ho dlouho, takže to, co jsem spatřila, mě trochu zmátlo a udivilo.

            „Hele, to je v pohodě. Nic si z toho nedělej. Kdy skončíš? Počkám a půjdeme odsud pryč. Nebo možná budeme mít štěstí a ONI odejdou dřív,“ uklidňovala jsem ho, na tváři lehký úsměv.

            „Ale...to je moje bejvalka,“ svěřil mi nejistě s očekáváním, obočí zvednuté a čekal, co mu na to odpovím.

            Střelila jsem pohledem k ní.

            Tak teď začnou ty pravé potíže.

            „No…to je pravda.“ Povrchně se usmívala. Bylo to, jako by mi četla myšlenky a tou odpovědí směřovala spíše k mým pochybnostem, než k tomu přiznání.

            Nastala chvíle trapného ticha a my jen tak stáli a neslyšně na sebe zírali.

            „Tak ty sis už našla nového, jo?“ pohrdavě vyštěkl Lucas.

            „Ty snad žárlíš? Nebo závidíš? Promiň, ale jediný tady, kdo koho podrazil, jsi ty. Takže mi nemáš, co vyčítat.“

            „Jo, to je sice pravda, ale nezdá se ti to nějak brzy?“

            „Brzy? Spadl jsi na hlavu? Zapomněl jsi, že ty sis našel holku a to jsme spolu ještě pořád chodili? Tak potom mi něco povídej o tom, co je brzy.“

            „Ale proč zase řešíme mě? Já se bavil o tobě a ty zase vytáhneš to se mnou a Rose.“

            „Lucasi, víš, že jsi trapný a je to nevhodné? Přestaň!“

            „Ne, nepřestanu. Ty mi nebudeš rozkazovat. Už spolu nejsme. Nenechám se od tebe ponižovat. Jdi si tady za svým číšníkem a mě nech konečně v klidu žít!“

            Najednou zasáhl i Rob a začal mě bránit.

            „To už by stačilo "Romeo". Ponížil jsi ji dost. Nezaslouží si to. Teď odplav, i s Rosalií.“

            „Ne!“

            „Potom to budeme muset vyřešit jinak.“

            „Myslíš, že se tě bojím?“

            Ti dva se začali hádat. Schylovalo se ke rvačce a já jen tak stála a přihlížela, jak se za mě perou.

            „Nechcete jít aspoň ven?!“ řvali všichni přítomní podrážděně.

            Zřejmě to zabralo, protože se pomalu přesouvali k zadnímu východu. My dvě holky jsme šly za nimi a vešli jsme do nějaké  tmavé uličky.

            Nemohla jsem dál jenom přihlížet. Co jsem v té chvíli měla dělat? Měla jsem nechat mého vysněného idola zmrzačit? Musela jsem nějak zasáhnout a v té chvíli mě nenapadlo nic jiného, než se pro něco vrátit zpátky dovnitř.

            Rozhlížela jsem se kolem a hledala něco vhodného, čím ty dva zastavit. Najednou mi pohled spadl na prázdnou láhev od piva. Popadla jsem ji a pospíchala zpátky za nimi.

Musím ho zachránit, stejně se pere kvůli mně. Rozmáchla jsem se a udeřila Luka zezadu do hlavy. Střepy se rozletěly všude kolem a jeden střední velikosti se dokonce zabodl Robovi do ruky.

            „Au…“, povzdechl si.

            „Není ti nic? Promiň, ale musela jsem něco udělat,“ vysvětlila jsem mu starostlivě se strachem v očích.

            „Neboj, nic to není,“ a při těch slovech si vyrval střep z ruky. Proužek krve mu stékal po ruce a skapával na zem.

            „Ale je, pojď dovnitř a obvážeme to,“ hrála jsem si na hrdinku, ale popravdě se mi z té krve dělalo špatně. Už se mi začínala točit hlava, když v tom Rosalie začala ječet. Co se vůbec stalo? Proč musí pořád řvát? Pootočila jsem hlavu a konečně si uvědomila, že Rob není jediný zraněný.

            Ach ne, co jsem to proboha provedla? Já ho zabila?

            Sklonila jsem se dolů, abych zjistila, jak vypadá. Vyděsila jsem se, když jsem ho uviděla a pak se mi zase začalo dělat špatně při té spoustě krve za posledních pár minut.