Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.Povídka-1.kapitola

18. 5. 2010

1. kapitola

 

Vzpomínka na minulou noc

 

 

            Probrala jsem se, slunce mi svítilo přes víčka do očí a já měla pocit, že dnešek by mohl být dobrým dnem.  Avšak všechny moje naděje vyprchaly hned potom, co jsem si uvědomila, že mě strašně třeští hlava. A co to bylo za ten zápach? Pomalu jsem otevřela oči a začala si uvědomovat všechna fakta. Včera v noci…

            … „ach ne!“ povzdechla jsem si, když jsem si začala vzpomínat na tu snad nejhorší noc v mém životě.

            Procházela jsem si vzpomínky - začala jsem u té nejnevinnější, což byla ta, kdy jsem ještě byla doma a nevěděla, co si vzít na sebe.

 

            „Bože, bože, božee!“ Pobíhala jsem po bytě jenom ve spodním prádle, neupravených vlasech a s jednou rukou nalakovaných nehtů.

            „Jak to jenom můžu stihnout? Zase se na mě bude zlobit, a já, nepoučitelná, se vždycky začnu chystat až na poslední chvíli!“ Brblala jsem si pro sebe.

            Ještě jsem asi tak 5 minut byla ve stresu, když jsem si uvědomila, že bych se měla uklidnit a začít uvažovat s chladnou hlavou.

            Dobře, řekla jsem si nakonec pro sebe, vezmu si tu novou minisukni, co jsem si koupila předevčírem, když jsem byla nakupovat s mojí nejlepší přítelkyní – začala jsem odbočovat úplně jiným směrem než bych chtěla, což v tuto chvíli nebylo vhodné. Nad tím, jak jsem strávila volný čas s Kristen, můžu uvažovat později.

            Pokračovala jsem… potom bych si mohla vzít to krásné fialové tílko s flitrama, líbilo se mu a myslím, že na takové jednoduché rande se hodí. Sladila jsem k tomu stíny, nanesla řasenku, lesk, natočila vlasy a bylo to. Vlastně ještě ne… co nehty?!

            „Kruci,“ zaklela jsem a ve spěchu popadla pootevřený fialový lak, víčko mi spadlo na zem a já jsem si uvědomila, že dnes bude jeden z těch smolných dnů, které jsem mívala celkem často. Sebrala jsem víčko, sedla si a začala lakovat nehty. Konečně bylo všechno perfektní, ještě najít kabelku a můžu jít. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila ji, jak na mě čeká u dveří. Byly tam i boty, nazula jsem si je a… byla jsem hotová… sláva.

            Vyšla jsem před dům, kde na mě čekal už přistavený taxík. Podívala jsem se na páskové hodinky a vytřeštila oči – bylo už 19:25 a film začínal o půl. Řekla jsem řidiči, ať jede rychle.

            Asi po deseti minutách jsme byli na místě, přistavil k chodníku a já mu zaplatila. Otevřela jsem dveře od auta a zvědavě vykoukla ven. Neviděla jsem nic zajímavého, protože jsem taky byla otočená špatným směrem. Vystrčila jsem ven své dlouhé nohy, vzala kabelku ze sedadla a vystoupila. Konečně jsem se otočila ke kinu a byla odhodlaná se vydat vpřed. Jenže! Zarazila jsem se uprostřed kroku. Čekalo tam na mě překvapení, na které bych nikdy nepomyslela. Byl tam ON, ale… nebyl sám!

            Co to jako má být? Nějaký vtip? říkala jsem si pro sebe.

            Ne, to není vtip. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Nebyla jsem schopná normálně uvažovat.

            Udělala jsem krok vpřed, pak jsem se zarazila…mám tam jít…nebo ne? Nakonec jsem se rozhodla pro kladnou, ale ne tak skvělou odpověď.

            Vyšla jsem na cestu, jenže jsem si nevšimla těch aut, které jezdily oběma směry. Jedno červené do mě málem narazilo, nevšimla jsem si ani, co to bylo za značku, jak jsem měla oči utopené ve slané vodě slz. Druhé na mě zatroubilo. Byla jsem tak v šoku, až jsem nadskočila. Poslední krok a byla jsem na konci, ještě zvednout nohu, abych nezakopla o patník chodníku – mozek mi říkal instrukce, ale všechno bylo jako v mlze.

            Oni si snad ani nevšimli, že za nimi stojím?

            „Ehm“ vydala jsem ze sebe trochu jinak, než bych chtěla, ale dost výstižně, rozzuřeně. Když se oba otočili, první, na koho mi spadl pohled, byla ona… ta mrcha, která mi ho ukradla. Sjela jsem ji pohledem, byla to vysoká blondýna s modrýma očima. Byla výrazně nalíčená, ale musela jsem, ač nerada uznat, že jí to sluší. Také měla sukni, zelené tričko s volánkovými rukávy a ty krásné boty, které jsem si vyhlédla v jednom obchodě. Tak teď už si je nekoupím, opovrhovala jsem jimi.      Uslyšela jsem nějaký hlas, nějaký hodně známý hlas, který mi připomněl, proč tam vlastně tak stojím.

            „Ahoj Suzi,“ řekl ten hlas. Nevycítila jsem v něm žádné zklamání, žádný pocit, který by ho sžíral. On se vůbec nestyděl za to, co mi udělal. A jak se vůbec opovažuje být tak milý? Po tomhle?!

            „Luku!! Jak jsi mi tohle mohl udělat?“ řvala jsem na něj a jedna stará paní, co šla kolem, divně pokukovala.

            „To sis za těch 10 minut, co mám zpoždění, stačil najít za mě náhradu?!“

            „Ale…“ chtěl se ohradit, ale já jsem mu to potěšení nedopřála, přerušila jsem ho hned, než stačil říct další slovo.

            „Nebo mi chceš říct, že už to trvá nějakou dobu?“ Bože, jak já jsem byla naštvaná! Už mi ani tak netekly slzy, jako mi prskaly z pusy sliny.

            „Suzi, prosím tě, nech mě to vysvětlit.“ Rozhodla jsem se, že mu dám šanci. „Dobře…. můžeš se pokusit, ale já vím, co jsem viděla. A to mi jen tak nevymluvíš!“

            „Ehm,“ odkašlal si, aby se mohl začít obhajovat, „je to kamarádka…“ Dívka se na něj překvapeně podívala a já jsem také vykulila oči v úžasu. Co to plácá za blbosti? Taková ohraná výmluva, stará a vůbec ne originální.

            „Sakra! Nechte toho holky!“ udělal krátkou pauzu a poté pokračoval. „OK, mohu dál?“

            „Hm“ odsekla jsem a přikývla.

            „Zní to zvláštně, já vím, ale…začal jsem tu kamarádku mít rád. Vlastně víc než to. V té době jsem ale chodil s tebou. A miloval jsem vás obě.“

            „Luku, myslíš si, že takovými řečičkami to vyžehlíš? Tohle už nemůžeš nikdy vyžehlit, změnit, co se stalo, zahojit rány a později jizvy, co zůstanou!“ Začala jsem brečet. Slzy mi stékaly po tváři a ukapávaly na zem. Natáhl ruku, lehce zavadil o mou tvář a pokusil se utřít slzu, která byla na cestě skápnutí. Já jsem se však odtáhla. Chtěla jsem mu svěřit ještě pár slov, než odejdu.

            „Myslela jsem, že jsme se milovali, a že nás nemůže nic rozdělit.“

            „Suzi, chtěl jsem ti to všechno dnes večer vysvětlit, ale ty jsi nepřišla.“

            Deset minut, u mě tak očekávané, že se opozdím a on, který jsem si myslela, že už si na to zvykl, si myslel, že nepřijdu?!

            „Jsem tady, to znamená, že jsem přišla. Vysvětlil jsi mi to, ale až potom, co jsem tě viděla se líbat s ní!“ Zase jsem strašně křičela a hlas mi přeskakoval.

            „Jmenuje se Rose,“ odpověděl a ukázal na tu holku, co stále stála vedle nás a celé to pozorovala.

            „Och promiň, takže ta nána má i jméno. To jsem nevěděla,“ odpověděla jsem, sama překvapená tou změnou v mém hlase.

            „Jo, to teda má. A mohla bys ji laskavě přestat urážet?!“ vyjel na mě a já jsem se nepřestávala čím dál víc divit. Zaprvé proto, že teď řval on na mě a zadruhé proto, že ji tak strašně bránil.

            „Vidím, že tady už nemám co dělat. Můžete pokračovat v tom ocucávání.“ Jenom jsem tuhle větu dokončila, začala jsem brečet ještě více než předtím. Nebyl to ale obyčejný pláč, byl to přímo vodopád slz. Otočila jsem se k odchodu, ale naráz mě něco popadlo a já jsem mu jednu vrazila.

            „Ou, to muselo bolet,“ řekla jsem uštěpačným tónem, „ale ani nemáš ponětí, jak TOHLE bolí mě!“

           

            Moje poslední slova… seděla jsem tam tak na posteli a vzpomínala, najednou jsem znovu zavřela oči a lehla si. Vzpomínala jsem dál…

           

            Kráčela jsem ulicí, v botách na podpatku. Strašně mě bolely nohy, ale na tom nezáleželo. Myslela jsem na to, co teď budu dělat. Půjdu spáchat sebevraždu? Ne, to bych nikdy nedokázala, i kdyby mě k tomu vedly takové okolnosti. Tak mám zavolat Kris? Ne, ta má jiné starosti, protože dneska oslavuje se svým klukem rok vzájemného vztahu. Já jsem byla s Lukem rok a půl a jak to nakonec dopadlo. Moje myšlenky zabloudily k Vanesse…

 

            Vanessa často pořádala různé večírky, párty a to vše jen pro zvané. Byla tím prostě proslulá. Však kolik holek se chtělo na takovou párty dostat? Byly jich stovky. Já jsem se díky Lukovi párkrát na některou z nich dostala a později mě začali zvát automaticky. Minulý rok, poslední na střední škole, byl taky posledním rokem co jsem s Lukem a Van chodila na školu. Teď jsem první měsíc na vysoké a zatím tam znám pouze Dana a Kristen. Jsem vděčná, když si některá ze starých holek se mnou zajde na kafe. Samozřejmě, mám Kris. Ta je mou oporou, ale  když má Dana, tak s ním tráví většinu volného času.

            Dan je starší než my dvě, je mu 22. Věkový rozdíl – 1 rok – je to vůbec nějaký rozdíl? Matematicky určitě ano, ale v reálném životě? Ne.

 

            Zase jsem odbočovala…

            Rozhodla jsem se. Půjdu na Vanessinu párty, na kterou mě pozvala ráno. Předtím jsem odmítla, doufám, že ji nebude vadit, že jsem přehodnotila své rozhodnutí.

            Když jsem přišla k velké bráně, která byla jediným vstupem do jejího domu, chvilku jsem váhala, než jsem vztáhla ruku a zazvonila na zvonek.

            „Haló?“ ozvalo se ze sluchátka.

            „Ehm, ahoj Van, tady Sue.“ Nemusela jsem ani víc říkat. Zapištěla radostí a řekla:

            „Ty jsi přišla! To je…“ za pár sekund se uklidnila z toho nadšení a pokračovala dál klidněji… „to je dobře, jen pojď dál.“

            Hned nato mi otevřela bzučákem a já vešla na písčitý chodník, který vedl k jejich vchodu. Šla jsem pomalu a přitom obdivovala jejich sídlo.

            Bydlela s rodiči, kteří byli hodně vlivní a bohatí lidé. Vlastnili ještě pár dalších domů – na Floridě, v New Yorku a v Las Vegas – ani mě to neudivovalo, vždyť jsme byli v Americe, takoví lidé jako Bart a Jane se našli na každém kroku.

            Měli krásnou, rozlehlou zahradu. Anglický trávník byl posetý droboučkými, bílými kvítky. Na pravé straně zahrady byly keře ostříhané do různých tvarů, jeden byl dokonce jako baletka a druhý labuť. Musela jsem se zasmát. Otočila jsem hlavu a uviděla nádherné růže. Milovala jsem je – byly tak kouzelné. Kousek od nich byla socha a ještě vedle fontána. Voda v ní kolovala celý den, dokonce i teď večer jsem ji viděla tryskat. Na zbytku zahrady nebylo nic dalšího kromě té trávy. Věděla jsem, že za domem mají velký bazén, ale jaké další tajemství skrývá tento dům jsem netušila.

            Došla jsem ke schodům, podívala se nahoru a zahlédla Vanessu, jak už čeká ve dveřích.

            „Doufám, že nevadí, že jsem k vám tak vpadla?“ Při těch slovech jsem se zastyděla.

            „Ale jdi, ty trubko! Jsem ráda, že jsi přišla. Bude sranda, uvidíš,“ zakřenila se a mrkla na mě.

            Hned nato už otevřela dveře dokořán a pokynula rukou, abych vstoupila.

            Prošla jsem chodbou, která měla schody do dalšího patra. Něco se tu třpytilo po celé místnosti. Zvedla jsem hlavu a spatřila křišťálový lustr. Jak originální, pomyslela jsem si. Šla jsem dál do dalšího pokoje. V koutě byla velké plazma a kolem ní všechny ty dnešní vymoženosti. Kousek ode mě byl prostorný gauč. Všechno bylo sladěné do bílé barvy. I měkoučký koberec pode mnou měl ještě stále nezašlou, krásně sněhovou barvu. Pohyblivé dveře vedly do další místnosti, ve které sedělo asi deset holek na zemi. Tohle bude snad jen dámská jízda, pomyslela jsem si. Na první pohled mi nepřišlo nic divné, ale když jsem tam už nějakou chvíli stála, všimla jsem si, že ne všechny jsou úplně oblečené. Hned mi to došlo. Hrály tu mnou ne moc oblíbenou hru.

            „Vaness? My…my budeme hrát PRAVDU NEBO LEŽ?“ Nebyla jsem z toho moc nadšená.

            „Jasně!“ Potvrdila všechny mé obavy.

            „Můžu se nezúčastnit?“ Zkusila jsem navrhnout, ale věděla jsem předem, že všechny mé snahy jsou marné.

            „Tak to tedy ne!“ řekla výhružným tónem, ale hned nato se začala smát.

            Po necelé hodině a pár skleničkách alkoholu jsem nakonec přikývla. V té době už jsem nebyla plně při smyslech. Sedly jsme si na zem dokola a Kate podala láhev.

            „Kdo bude točit první?“ zeptala se.

            „Tak, třeba já.“ Vzala jsem si láhev do ruky a zatočila s ní. Vršek ukazoval na Lolu. Chvíli jsem uvažovala, na co se zeptat. Byla jsem dost opilá, takže mi nedošlo, na jakou blbost se vlastně ptám.

            „Odpovídá se jen ano nebo ne, že?“ ujistila jsem se napřed.

            „Jak jinak,“ odpověděly všechny holky sborově.

            „OK.“

       „Loli, podvedla by jsi mě někdy s Lucasem?“ vypadlo ze mě.

            Všechny holky na mě zíraly. Co to plácá? Vypila toho hodně, takže neví co mluví, myslely si určitě, i když i ony měly spoustu alkoholu v sobě.

            „Ne… to bych ti nikdy neudělala.“ Řekla to vážně a s klidem.

            „To jsem ráda, že aspoň tobě můžu věřit. Protože ta bloncka, co tady byla minulý týden, mi Luka vzala. Uvědomila jsem si to až teď. Zvláštní jak alkohol někdy vyjasní mysl.“ Stačilo těch pár vět a já se začala bezdůvodně smát. Byla jsem úplně mimo.

            „Suzi, můžeš na chviličku?“ Ani jsem neměla šanci odpovědět a už mě Vanessa táhla do kuchyně.

            „Co chceš?“ vyjela jsem na ni.

            „No… podle toho co jsi teď udělala, to nevypadá, že bys byla nějak v pohodě. Co se stalo? Luke má něco s Rose? Já jsem si to myslela, když jsem je tu viděla naposled jak leží spolu u bazénu. Ale doufala jsem, že si jenom povídají a seznamují se.“ Tolik otázek najednou, můj mozek mi všechny ty informace neuměl rychle vstřebat.

            „Promiň, na tohle teď nemám náladu. Řeknu ti to někdy jindy. Jo?“ Podívala jsem se na její výraz a než stačila něco namítnout, už jsem spěchala do koupelny.

              

            Seděla jsem na sklopeném záchodě, nohy měla skrčené pod bradou a objímala si je rukama. Uběhlo pár minut a už mi někdo klepal na dveře.

            „Kdo je? Raději tady nechoďte.“ Křikla jsem na neznámého za dveřmi.

            „To jsem jenom já… Van. Prosím Sue, otevři mi.“ Povzdechla jsem si, ale přeci jen jsem jí otevřela dveře.

            „Přišli kluci. Nechceš jít tam dolů za nimi a trochu se pobavit?“

 

            Seběhly jsme dolů po schodech. Já nešika samozřejmě na posledním schodě zakopla a spadla bych, kdyby mě někdo nezachytil.

            „Ahoj,“ řekl ten někdo. Vzhlédla jsem a uviděla jak se ten někdo usmívá.

            „Ahoj. A ty jsi kdo?“ zeptala jsem se.

            „Jsem Mike.“ Při těch slovech mi políbil ruku a uklonil se. Takový galantní a pohledný. Stál by za hřích. Usmála jsem se pod vousy.

            „Aha, tak Mike. Já jsem Sue.“

            Začali jsme spolu flirtovat. Mezitím už Van stačila někde zaběhnout a taktně nás nechala o samotě.

            „Nechceš jít někam, kde nás nikdo nebude rušit?“ mrkl na mě.

            Byla jsem jeho šarmem tak okouzlená, že jsem bez přemýšlení kývla. Ani jsem si neuvědomila, jaké by to mohlo nést následky. Šli jsme zase po schodech, ale teď nahoru. Došli jsme k zavřeným dveřím. Ani se neostýchal a otevřel je. Bylo ticho a tma. Nahmatal rukou světlo a rozsvítil. Nebyla však osvícená celá místnost. Na stropě bylo rovnoměrně posázeno pár malých světel. Rozsvíceny byly jenom dvě z nich a dohromady to působilo moc příjemnou atmosféru. Podívala jsem se nahoru na ty zářící hvězdičky. Mike toho hned využil a vzal mě za bradu.

            „Jsi krásná. Víš to?“ zalichotil mi a hned nato se naše rty střetly. Bylo to úplně jiné než s Lukem. Líbali jsme se tak horlivě, až jsem zapomněla dýchat. Oba jsme lapali po dechu, ale nepřestávali jsme. Pomalu jsme šli dozadu a já narazila na stěnu.

            „Au,“ všechno jsem to zkazila.

            „Miku, promiň. Dneska jsem se rozešla se svým klukem. Myslím, že to není zrovna dobrý nápad.“

            „V pohodě, já počkám.“

            „Nechceš si jít sednout na… třeba na tu pohovku?“

            „Jo, to nezní špatně.“

           

            Povídali jsme si o všem možném. Potom na chvíli odešel a vrátil se s punčem. Už předtím jsem toho vypila hodně a další dvě skleničky mě definitivně dorazily. Neuměla jsem rozumně uvažovat.

            „Miku?“ řekla jsem jen a sekundu poté už byly naše rty opět na sobě přilepené. Ležela jsem na něm a rukama zajížděla do vlasů, pod košili a nakonec jsem skončila u zipu od kalhot. Pomalu jsem ho rozepínala, on mezitím svlékal mé tričko. S nohama roztaženýma, pouze v sukni a podprsence. On měl rifle stažené do třetiny noh a košili shrnutou pod rameny.

            „Chceš pokračovat?“ zeptal se, aby se ujistil.

            „Proč? Pochybuješ? Myslíš si, že nejsem dost dobrá?“

            „Ne, to jsem neřekl. Jen…když…dneska ses rozešla s tím Lukem, tak jestli nejsem nějaká náhražka nebo něco takového. A ještě k tomu, uznej, že nejsi zrovna při smyslech.“

            Tak tímhle mě totálně dopálil, ale zároveň mě to ještě více navnadilo. Když vyslovil Lukovo jméno, zabodlo mě to u srdce, ale pak mi došlo, že život jde dál. Kdybych si to tak uměla říct v střízlivém stavu.

            „Miku, nemel blbosti. Chci si to s tebou rozdat. Teď! Hned!“

            „Dobře kotě. Když to chceš takhle.“

            Rozepnul mi šeříkovou podprsenku, odhodil ji na zem, vyhrnul sukni a…pak už jsem cítila jen tlak a střídavé horko a chlad. Vykřikovala jsem vzrušením, přejížděla rukama po jeho obnažené hrudi a on hladil mé ňadra a bradavky. Byli jsme sladěni v pohybu. Pak mi přejel po zádech až dolů. Zachvěla jsem se při tom pocitu. Uchopil mě za pas a ovládal mým tělem. Bylo to nádherné. Rozhodně nová zkušenost. S Lukem jsme byli vždy opatrní. Protentokrát jsem odhodila všechny své pochybnosti, rozpaky a brzdy stranou. Vyplatilo se.

            Vzdechla jsem touhou. Touhou po něm… po Lukovi.

            „Ach, byla jsi úžasná.“   

            „Luku… chci ještě.“

            „Co… cožee?! Luku?!“

            „Miku? Co to plácáš?“

            „Právě jsi řekla: Luku, chci ještě. Co to má sakra znamenat?“

            „Ou nee… promiň. Vážně se omlouvám. Strašně jsem si to užila, toužím po tobě čím dál víc. Prostě…jsem opilá, nevím co mluvím. Známe se teprve jeden večer a s Lukem jsem chodila rok a půl. Ale přece…jedno mé přeřeknutí nám nebude bránit v tom…v tom, že tě strašně miluji.“ Vážně jsem to řekla? Připomeňte mi, ať si příště nedávám ani loka.

            „Víš co jsi? Proradná děvka. Mluví z tebe jen chlast. Pořád chceš jedině Luka, já jsem měl být jenom náplast na to tvoje zlomené srdce.“

              při těch slovech si sbíral věci ze země.

            Ale tak to tedy neskončí. Nemůžu ztratit dva za jeden den.

            „Máš pravdu, jsem strašná…kráva. Kráva, která chce ale jedině tebe! Miku, prosím… nechoď! Nemůžeš odejít. Nemůžeš mě opustit.“

            „Je mi líto, myslel jsem, že budeš jiná. Sbohem.“ A při těch slovech odešel.

 

            Posbírala jsem rychle své věci a rozběhla se za ním. Vší silou jsem rozrazila dveře a při tom si narazila rameno.

            „Sakra“ zaklela jsem.

            Rozhlédla jsem se okolo, ale nikde nebyl. Jen na konci chodby v koutě jsem zahlédla objímající se pár. Hlavou otočenou dozadu a pohledem upřeným k nim jsem udělala krok dopředu, ale najednou se země pode mnou zakymácela a já se skutálela dolů po schodech. Schodiště nebylo moc dlouhé, takže se mi až na modřiny a potlučené tělo nic nestalo. Dole jsem se ve spěchu oklepala, prověřila situaci, jestli mě nikdo neviděl a zamířila klopýtavým krokem ke vchodovým dveřím.

            V okamžiku někdo natáhl ruku, aby mi zatarasil cestu.

            „Co to…ksakru…“ koktala jsem udiveně.

            „V klidu. Sue, koho hledáš? Mika? Tak ten odešel ven. Co se stalo? Vy jste se pohádali?“ byla to jen Vanessa.

            „Já musím…musím za ním běžet. Řeknu ti to později. Jo a ještě… máte v plánu někde odejít?“

            „Jako vždycky. Půjdeme do toho nočního klubu. Víš, kde je, že?“

            Samozřejmě jsem věděla kde ten klub je.

            „Dobře. Přijdem…přijdu tam za váma. Ale teď už, prosím tě, mě pusť.“

            Utíkala jsem po pískové cestičce. Dostala se za bránu. Ale kde dál?! Bude to jako hledat jehlu v kupce sena. Kalifornie je tak veliká. Kde mám tedy začít? Rozhodla jsem se pro pravou stranu - ne, že bych levou chtěla nějak diskriminovat, ale pravá vedla na hlavní – a zase začala utíkat. Přede mnou šla nějaká postava ale vypadala klidně, jako kdyby se nic nestalo, jako Luke, taky byl tehdy úplně v klidu.

            „Miku?“ oslovila jsem tu postavu, ale místo odpovědi na mě čekal jen vyjevený pohled. Potom se ten výraz stáhl do úsměvu.

            „Budu tím, za koho mě budeš chtít. I tím Mikem, jak říkáš.“ Mrkl na mě.

            „Ježíš, jen to ne. Promiňte, s někým jsem si vás spletla,“ vychrlila jsem ze sebe a vzala nohy na ramena. Nějaký nadrženec. Proč…proč mám takovou smůlu?

            Byla jsem v centru. Dostala jsem se tu nějak rychle. Jak? Otáčela jsem se na všechny strany, až se mi udělalo špatně. Nikde nebyl. Má to vůbec cenu? Zítra si od někoho zjistím kde bydlí a zajdu za ním.

            Vytáhla jsem si mobil, podívala se na hodiny a zkontrolovala nepřijaté hovory a nepřečtené zprávy.

            Nic tam nebylo, jen moje upomínka na pozítří, která už stejně teď neplatila.

 

Vybrat dárek pro Luka.

Domluvit rande.

Přichystat věci na oslavu výročí.

 

            Upomínku jsem smazala a dlouze se dívala na displej, až mě začaly pálit oči.

„Twit, twit. Twit, twit. Esemeees,“ začal mi prozvánět mobil, aby mi oznámil příchozí zprávu.

                        Že by mi Mike odpustil? Možná si zjistil moje číslo. Ale další pohled na displej mi stačil k tomu, aby se všechny mé naděje rozplynuly v nedohlednu.

            Byla to Kristen…má zbožňovaná, nejlepší. Ale v tuto chvíli jsem čekala někoho jiného, takže mě to moc nepotěšilo. Ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, co mi chce ve dvě hodiny ráno.

 

Ahoj S.Jak ti dopadlo rande?Já jsem skončila u Dana.Ráno mi pls zavolej.Musím ti říct všechny podrobnosti a detaily.Možná tušíš,co se stalo.Pa,tvá Kris.

 

 

            Tuším? A co mám jako tušit? Snad něco…aha, už mi to docvaklo. Tak konečně. Ráno ji zavolám nebo napíšu smsku, že se někde sejdeme. Myslím, že to bude lepší nápad. Tohle určitě bude na dlouho. Takže ráno musím naladit svou náladu, abych vydržela poslouchat jak to bylo úchvatné a tak dále…bla bla bla a předstírat nadšení, i když se sama cítím pod psa a tato noc taky nebyla nijak úchvatná. Teda, až na to, co se stalo mezi mnou a Mikem – samozřejmě nepočítám to, jak potom zdrhl.

            Už jsem měla plány na ráno, ale co budu dělat teď? Půjdu se vyspat nebo zajdu do toho klubu? Moje opilá část mozku byla pro tu druhou možnost, ale ta střízlivá zase proti. Každopádně jsem byla víc opilá než střízlivá, takže vyhrála iracionální myšlenka.

            Proběhla jsem pár ulic, než jsem podnik nakonec našla, i když jsem věděla, kde se nachází.

            Vešla jsem dovnitř a zjistila, že tam ještě nejsou. Šla jsem si tedy sednout k baru.

           

            „Budete si přát madam?“ zeptal se číšník.

            „Heh, jasně brouku.“ Tehdy jsem byla asi víc opilá, než jsem si myslela, a nebo jsem byla předtím v takovém stresu a napětí, že mé podvědomí pracovalo normálně, ale teď, když jsem byla v klidu, tak se ukázalo, že vlastně v klidu vůbec nejsem.

            Číšník se jen pousmál, pochopil a přikývl.

            „Tak co to bude?“ stále se usmíval nevyvedený z míry.

            „Noo…já nevím. Co byste mi doporučil?“ vycenila jsem na něj své zářivé zuby.

            „Chcete nějaký koktejl? Tak to potom jedině „Sex on the beach“, zaručuji vám, že vám bude chutnat,“ řekl to tak přeesvěědčiivěě.

            Byl krásný, vysoký, svalnatý a opálený. Prostě ženský idol. Nebo alespoň můj idol.

            „Věřím vám. Vypadáte jako odborník. Moc krásný odborník. Kolik vám je?“ hodila jsem po něm svým okouzlujícím pohledem.

            „Můžeš hádat.“ Najednou mi začal tykat. Tak dobře. Nevadilo mi to. Pousmála jsem se a on si toho všiml.

            „Co se děje?“ zeptal se pobaveně a opatrně.

            „Nic…jen…začínáš se mi líbit a to jenom po pěti minutách co jsem tady.“

            „Někdy stačí i to. Věříš v lásku na první pohled?“ Wow, teď se mnou začal naplno flirtovat. Myslela jsem si, že začne trousit něco o tom, že jsem opilá, a že to stejně nemyslím vážně, ale neudělal to. Hmm, to byl dobrý začátek. Bod pro něho. Ale proč jenom jeden? Zaslouží si jich víc.

            „Věřím i ne. Tedy spíš…zatím jsem nevěřila, čekala jsem, až ji najdu a stalo se. Takže, můžeme říct, že právě v tuto chvíli jsem začala věřit. Ale nevím, jestli to vidíš stejně jako já.“

            „Když mi nevěříš, můžeš si to ověřit zítra. Zvu tě…do kavárny.“ Při těch slovech se na mě podíval takovým zkoumavým, hlubokým a zamyšleným pohledem.

            „To znamená…rande? Ty jsi mi právě teď nabídl schůzku? Takže máme zítra rande? Vážně?“ nemohla jsem tomu uvěřit. Z opileckého nadšení jsem se začala chovat jako malá holka.

            „Jo, jasně. Nevím, proč tomu nemůžeš uvěřit. Vždyť jsi strašně hezká a milá, i když ne zrovna střízlivá. A to mi tak říká, že bych ti asi ten koktejl neměl dávat, ale spíš se snažit tě nějak oživit. Co ty na to? Potom si můžeme normálně pokecat,“ mrkl na mě. Co to všichni s tím mrkáním mají? Ale nevadí. Mně se to líbí.

            „Dobrý nápad. Za dnešní večer jsem asi neslyšela lepší,“ zasmála jsem se.

            Pár minut tam něco kutil a poté se na mě otočil, v rukou sklenku průhledné tekutiny. Ještě pro něco zašmátral a podal mi to. Vyjeveně jsem se dívala. Doufala, že to není droga nebo něco takového.

            „Nevím, proč se divím, že mě to tak překvapuje. Je jasný, že si myslíš, že tě chci zdrogovat. Neboj se, tohle tě postaví na nohy. Je to jenom obyčejná voda a nějaký prášek, který si beru, když mě bolí hlava nebo jsem v tomhle stavu. Teď to vypij a budeš se cítit lépe.“

            „Dobře, i když bych asi neměla, věřím ti. Jsem taková naivka ...ve všem ...se všemi.“ Smutně jsem se pousmála, vypila vodu a spolkla to kulaté, bílé, divně páchnoucí a taky podezřelé.

            „Nevypadáš jako naivka. A neškleb se tak.“ Skoro to nestihl doříct, když propukl v hurónský smích. Taky jsem se musela začít hystericky smát.

 

            Uběhla asi hodina. Bylo tak strašně pozdě. Celý večer vzhůru. Ale zato v dobré společnosti. Lidi od Van, už přišli. Právě seděli tam někde v rohu a dělali strašný randál. Povzdechla jsem si, když jsem se na ně podívala. Seděla jsem stále u baru a po pauzách čekala na Roba, než někoho obslouží a přijde za mnou.

            I když bylo takhle pozdě, bylo tu celkem dost narváno. Všichni řvali jeden přes druhého, tančili a flirtovali navzájem.

            Čekala jsem až skončí službu a můžeme spolu odejít.

            Už ke mně přicházel, usmíval se – jako vždycky – a já mu chtěla úsměv oplatit, když v tom jsem zaregistrovala nevěřící pohledy od Vannesina stolu.

            Co se stalo? Kdo přišel? Otočila jsem se a spatřila…

 

BlueBoard.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

??

(kremrole, 24. 1. 2013 12:19)

sračka neuvěřitelná

Chcete další kapitolu?

(Zuzii:*, 18. 5. 2010 21:12)

Mám ještě další kapitolu..celý příběh ještě není dokončený, ale jestli chcete, můžu tu dát ještě ten koušíček 2.kapitoly, který mám..tak napište jak se vám to líbí a jestli to stojí za to;)

Re: Chcete další kapitolu?

(koko, 15. 11. 2011 16:32)

jo urcite to dej na blog

fajne

(Karin, 4. 10. 2010 22:15)

tahle kapitola je skvělá ale 2.kapitola je moc rátká

není ae celá:(

(Zuzii:*, 30. 6. 2010 22:11)

Tak se dívám že to je ae strašně krátké ta 2.kapitola..úplný kousíček..pokusím se aby toho bylo víc a dodám to tu;) nebo jestli aspon chcete znát tu pravdu kdo přišel:D tak tady můž dát ty dvě stránky:D;)

:)))

(Léňa, 30. 6. 2010 19:19)

Tak kde je ta druhá kapitola už se těším:))))))

Určitě :D

(Markéta, 23. 6. 2010 11:20)

Jasně bylo to super, takže by bylo dobré kdybys tady dala i tu 2.kapitolu

Jo-o

(KIKA, 23. 6. 2010 11:15)

jo jasne dej sem i tu dalsi kapitolu nemozu se dockat az se dozvim jak to skonci :)